Příběh vánoční

Město se ponořilo do tmy. Zářící výlohy lákaly kolemjdoucí bohatou výzdobou a ze všech se připomínaly svátky lásky, klidu a pohody. Byly přeplněné nejrůznějšími výrobky, které prostě pod vánočním stromkem nemohly chybět.

Šel, ostrý, studený vítr, nesoucí sebou drobné jehličky vloček, mu vháněl do očí slzy. Zvedl si límec a přitáhl šálu. Hlavu skloněnou proti větru a jen zpoza přivřených víček pozoroval výlohy překypující světlem a přetékající zbožím. Starý muž.

Zastavil se před knihkupectvím, zvedl hlavu a nechal vítr pronikat za límec i pod čepici. Byly Vánoce, kupodivu mrzlo a při chůzi mu křupal pod nohama sníh. Jako na obrázcích Josefa Lady. Prohlížel si tituly knih v nádherných vazbách a vzpomínal na doby, kdy každý čtvrtek stál před knihkupectvím frontu na nové knihy. Občas se mu i podařilo, že si mohl koupit zajímavou knihu. Vzpomínal, jak potom vždycky večer nedočkavě knihu, vonící papírem a tiskařskou černí, nedočkavě otevíral a ponořil se do příběhu. Nebylo jich tolik jako dnes, jenom ceny byly tehdy jaksi přijatelnější. Při svém důchodu si tuhle radost dovolit nemohl.

Stál, díval se a představoval si příběhy, které napovídaly tituly knih. Potom zase sklonil hlavu a vydal se dál městem. Zábly ho nohy, ale domů se mu příliš nechtělo, stejně by tam seděl v teplé bundě a díval se na neuvěřitelně pitomé pořady v televizi nebo si otevřel stokrát přečtenou knihu. Plyn na topení byl až přespříliš drahý, aby si mohl zatopit tak, jak by starší člověk, mající teplo moc rád, chtěl.

Po neuklizeném chodníku dokřupal až před výlohu hračkářství. Stála tam mladá žena, zachumlaná do bundy s malým, asi pětiletým, chlapcem. Zastavil opodál a zaposlouchal se do toho, co si ti dva povídali.

„Maminko, a když bych Ježíškovi napsal opravdu sám, ale opravdu úplně sám, myslíš, že by mi mohl přinést tohle auto na vysílačku?“  Klučík napřáhl ruku a ukazoval na velké, nádherné auto s velikými koly, vystavené přímo před sklem výlohy.

„To nevím, Vašíku, ale myslím si, že by nepomohl ani dopis, který bys napsal docela sám. To víš, Ježíšek musí dát dárky tolika dětem, že asi na všechny nebude mít peníze. I Ježíšek musí dárky kupovat, nikdo mu je zadarmo nedá.“

„Maminko, ale ty jsi říkala, že když mu napíšu úplně sám, že by mi mohl něco splnit, ne?“

„Jistě, to by mohl, ale ani Ježíšek nedokáže všechno. Jen si vzpomeň, jak jsi mu vloni psal, aby se k nám vrátil tatínek, pamatuješ?“

Jo, pamatuju se. Tolik jsem chtěl zase mít tátu, ale nepřišel. Myslíš, že Ježíškovi ten dopis opravdu přišel?“

„To nevím, asi ne, když se táta nevrátil. Vždyť ti říkám, ani Ježíšek nemůže splnit všechna přání.“

„Ale to auto by snad mohl, napíšu mu ještě dneska,“ klučina se na velké terénní auto na vysílačku nemohl vynadívat. „Tak to zkus, ale abys pak nebyl zklamaný, kdyby ti ho nepřinesl. A už pojď, je zima,“ matka vzala klučíka za ruku a táhla ho pryč od výlohy.

„Počkej, chlapče,“ vmísil se muž do rozhovoru. „A napsal jsi mu vůbec adresu?“

„Jakou adresu, proč?“ Chlapec se matce vytrhl a otočil se na muže. „Vždyť přece Ježíšek ví, že bydlím támhle nad hospodou, tak proč bych mu to psal.“ Ale to už jej matka táhla večerem, poletujícími vločkami a protivným větrem pryč. Od té krásně osvětlené výlohy, pryč od toho nádherného auta na vysílačku, co se mu tolik líbilo.

Byl Štědrý den, málo po páté hodině. A zase už byla tma, jen vítr šel spát a sníh se kdesi zapomněl. Vyšel po starých a prošlapaných schodech, rozsvítil na chodbě světlo a zjistil, že nad tou hospodou, co o ní chlapec mluvil, je jen jeden byt. Položil velkou krabici, úhledně zabalený a převázaný zlatou nařasenou stuhou, před dveře a dlouze zazvonil. A pak ještě jednou.

Když zaslechl za dveřmi kroky, rychle seběhl po schodech dolů a zašel za roh. A zase mu byla zima, ale dneska ji tolik necítil, u srdíčka ho hřálo pomyšlení, že jeden malý kluk bude mít krásné Vánoce.

Vydal se domů. A cestou vzpomínal na krásné doby, kdy u štědrovečerní večeře nedočkavě čekaly na zvonek od Ježíška dvě dcery. I na jejich rozzářené oči. Vzpomínal i na to, že stejně krásné oči měli i jeho vnuci a vnučky, když se u něho zastavili. Jenomže ty doby jsou už dávno pryč, vnoučata dospěla a na dědu si vzpomněla jen opravdu výjimečně. Byl Štědrý večer a byl sám. Ale při vzpomínce na toho kloučka mu bylo dobře.

A vůbec mu nevadilo, že teď bude jíst celý měsíc jenom chleba s máslem a čaj. Auto bylo opravdu drahé.