Přestaňte nám už konečně lhát o dotacích

Po pozastavení dotací z Evropské unie, především proto, že se u nás, ostatně jako vše, rozkrádaly, se o tomto tématu píše a hovoří téměř každý den. Uvádí se o kolik stovek milionů, neřku-li miliard, náš stát přijde.

Jsou to všechno jen lži! Slouží jenom k tomu, aby oblbnuly čtenáře a diváky televizí. Mají vzbudit u lidí, kteří jsou stále více kritičtí z fungování molochu a černé díry na peníze zvané EU pocit, že hodná unie má sice snahu pomoci nám, ale my si toho  neumíme vážit a jí milostivě poskytované dotace rozkrádáme.

Před lety, v době kdy se u nás mělo konat referendum o vstupu do EU, mimochodem o jeho pravosti a poctivosti nejsem do dnešního dne přesvědčen, jsem se probíral desetitisíci stránkami přístupových podmínek. Samozřejmě jsem je nečetl všechny a pochybuji, že by to někdo v republice udělal, a to včetně nejvyšších politiků. Byly totiž psány tak, aby jim nebylo rozumět. Ale to, co jsem z nich vyčetl mi po vůli nebylo. 

Sotva jsme se totiž zbavili podobného molochu a především diktátu – RVHP, lezli jsme do dalšího. Aby nebylo pochyb, byl jsem pro evropské souručenství, ale takové, jaké před lety nastínil a propagoval Willi Brandt. Tedy o spolek suverénních států se zónou volného bezcelního obchodu a volným pohybem osob, tedy něco, co později vzniklo v Schengenu. 

Zásadně jsem byl ale proti tomu, aby v Evropě vznikl ekvivalent Spojených států Amerických, jakési Spojené státy Evropské s tím, že by parlamenty členských států byly pouze jakýmisi gubernálními radami a prezidenti pouze gubernátory. O všem ostatním by měly rozhodovat politici evropští. 

Proto jsem nesouhlasil a nesouhlasím s podpisem Lisabonské smlouvy, která nás do tohoto područí především Evropské komise, tedy nikým nevolené partičky lidí, poslala. To vše jsem tušil. Tušil jsem, že stejně jako RVHP nám  zakazovala vyrábět auta s motory silnějšími než 1.300 cm3, EU nám bude přikazovat a zakazovat mnoho dalších věcí. Například rum, nebo o několik centimetrů větší klece na slepice a podobné nesmysly. 

Pořádal jsem tehdy, před referendem o našem vstupu do EU, přednášky a diskuze na téma: Co nám EU dá a co nám vezme a nezatajuji, že jsem se vždy vyjadřoval, ale také hlasoval, proti našemu vstupu do tohoto společenství, které je na míru šité pro Německo a jeho ovládnutí Evropy. Nicméně jsme do EU vstoupili. 

Podporovatelé našeho členství v tomto paktu hlásali, že nám naše členství přinese miliardy a miliardy dotací, bez kterých se prostě neobejdeme. Už po několika málo letech našeho područí Bruselu prohlašoval tehdejší předseda ČSNS Karel Janko, že celé slavné evropské dotace jsou pouze vrácenou malou částí našich povinných odvodů do evropské kasy. A měl pravdu. 

Náš povinný příspěvek do evropské kasy činí každý den sto dvacet milionů korun. Tento údaj jsem získal z veřejně přístupných zdrojů. A z tohoto ohromného množství peněz nám evropští komisaři milostivě, pokud budeme hodní a budeme skákat tak, jako oni pískají, tu a tam něco vrátí. Jenomže za podmínek, které se mnohdy ani nedaly splnit. 

Malý příklad. Před několika lety se rozhodlo, že se musí zbourat sedm mostů mezi Brandýsem nad Labem a Starou Boleslaví, protože jsou ve špatném stavu. A tehdejší hejtman Bendl prohlašoval, že se Středočeský kraj pokusí získat evropskou dotaci alespoň na jeden, ten nejdelší a nejdůležitější, most přes hlavní koryto Labe. A odpověď z Evropy? Ano, dotaci lze poskytnout. Nejdříve si most zaplaťte sami, a pak vám možná až osmdesát procent z ceny pošleme. Ale musí být splněna podmínka, že ode dne povolení stavby musí být most hotov do jednoho roku. Nesplnitelná podmínka, most se fakticky stavěl roky dva a my z Evropy nic nedostali. 

Informace o tom, kolik  a na co nám Evropa milostivě poskytla peníze jsou jenom účelové lži. Evropa nám nedává vůbec nic, pouze nám občas vrátí malou část peněz, které jí posíláme. Takže se nejedná o dotace, ale o vrácení malé části našich vlastních peněz. Ne naší vlády či parlamentu, ale našich peněz, nás, daňových poplatníků. 

Evropská unie je moloch a umělý kolos na hliněných nohou. Před jejím vznikem nebylo tolik evropských států tak zadlužených jako nyní, kdy musí platit tolik, že to prostě státy finančně neunesou. A ještě navíc k tomu přispěl další nesmysl – euro. Tato společná měna totiž vůbec nezohledňuje rozdílný stav ekonomik, výkonnosti a možností různých států. Euro platí stejně v málo průmyslově  vyspělém Řecku jako v Německu, a to se muselo projevit. Vždyť další a další půjčky tomuto státu se v Řecku ani neohřejí, hned jdou zpět evropským bankám coby úroky. 

Takže, o penězích poskytovaných našemu státu Evropou by se nemělo hovořit jako o dotacích, nýbrž jako o malé části navrácených našich peněz, které jsme EU poslali. Tak by měla znít celá pravda. Ale ta se už dávno nejen u nás, ale i v Evropě nenosí.