Osud jednoho koťátka

Nemohlo za to, že se narodilo. Prostě přišlo na svět a chtělo žít. Máma, kočičí máma je v mnoha případech lepší nežli lidská, koťátko pečlivě ukryla a krmila. A ono rostlo.

A pak, to když už bylo  větší, se s ním přišla pochlubit svým páníčkům. No, páníčkům. Spíše nežli páníčci to pravděpodobně byli velmi zlí a necitliví lidé, kteří měli místo srdce nejspíše jenom kus ledu. Nevím, co je vedlo k tomu, že si koťátko nechat nechtěli. Občas se to stává, zvláště, když kočka kotě přivede domů už větší. Většina lidí, pokud si kotě už nechce nechat to řeší tak, že pro něj shání nové pány, a ty jím obdaruje.

Lidé, kam se koťátko přišlo představit, situaci řešili jinak. Krutě, bezcitně a nelidsky. Zavřeli toho nevinného, roztomilého a důvěřivého tvorečka do krabice od bot, pevně ji převázali motouzem a odnesli hluboko do blízkého lesa. A tam krabici i s kotětem vyhodili. Nedali mu vůbec žádnou šanci přežít. Nerozvázali motouz, nepustili kotě z těsného vězení, mohlo by se vrátit, zřejmě si mysleli. Nechali krabici i s naříkajícím kotětem v lese a šli domů. Asi na kafíčko po dobře vykonané práci.

Nevím, jak dlouho se kotě v krabici trápilo, jak dlouho naříkalo a volalo stále tenčím hláskem o pomoc. Byl pozdní podzim, houby už nerostly a do lesa chodilo čím dál tím méně lidí. A koťátko, docela malé koťátko, sláblo a sláblo.

A pak se kočičí Bůh slitoval. Do lesa, do té nezapadlejší části lesa, přišel člověk. Člověk a pes. Ten pes, jmenoval se Athos, dělal svému jménu čest. Byla do ohromná, roční doga. Pes aristokrat. A kotě v krabici ucítil. Rozběhl se z cestičky do hustého křoví a začal štěkat a do krabice se tak vehementně dobývat, že to vzbudilo pozornost pána. Šel se podívat, našel krabici, teď už tichou a zlověstně mlčící krabici, přeřízl motouz, otevřel víko a nevěřil svým očím.

Na dně leželo bezvládné tělíčko zrzavě mourovatého kocourka ve vlastních výkalech. Ještě dýchalo, ale viditelně už mlelo z posledního. Muž, dobrého srdce, krabici odnesl domů, vpravil do kotěte něco vody, za chvíli znovu a kotě procitlo.

Co s ním? Doma si ho nechat nemohl, Athos přímo živočišně nenáviděl kočky. A tak kotě odnesl známému, o kterém věděl, že má kočky rád a má jich už několik. Koťátko získalo nový domov. Nějaký čas se drželo v blízkosti ostatních koček, zvláště si oblíbilo černého kocourka jen o měsíc staršího. Jen ke žrádlu se moc nedostalo, dospělé kočky ho k misce  nepouštěly. A tak se milý kocourek, v doprovodu svého většího a černého kamaráda, vydával stále častěji na výzvědy.

Bylo to v sobotu, pozdní odpoledne, kdy jsem na kolečku odvážel a rovnal nařezané kmeny stromů na topení v krbu. Najednou jsem v sílícím šeru zahlédl jakýsi pohyb mezi hromadou nařezaných klád. Byl to kocourek. Nechal se pohladit, uvelebil se mi na klíně a dělalo mu viditelně dobře, když se mohl ohřát. Předl tak silně, že to muselo být slyšet až u sousedů.

Mám rád zvířata, i sousedův pes, snad nejzlejší čuba ovčáka ve vsi, se stala mou kamarádkou a vždy při práci na zahradě čekala na něco dobrého a podrbání pod krkem či za ušima. Mám rád i kočky, a tak jsem milé kotě vzal do domu a ukázal ho ženě. Samozřejmě začala hned shánět něco dobrého, co by neuvěřitelně přítulnému a hodnému koťátku dala na zub. A samozřejmě něco dobrého našla.

A bylo vymalováno! Kocourek si na nás zvykl a docela normálně si nás adoptoval. Každé ráno čeká u dveří na snídaní, v poledne na oběd a nikdy nezapomene ani na večeři. A jak může, tak se uvelebí na několika jeho oblíbených místech. U krbu, na rohožce nebo pod konferenčním stolkem. Jenom na sedačku nesmí, je kožená a bílá.

Nový člen rodiny vypadá přesně jako kocour v botách ve slavném kresleném filmu Šrek. A protože filmový kocour jméno neměl, náš kocourek se jmenuje prostě Šrek a je naprosto úžasný. Málokdy se povede kocour s tak dobrou povahou, je milý, vděčný za každé pohlazení a neuvěřitelný mazel. A také rychle roste. Bodejť by ne, když dostává samé pochoutky.

Má nás všechny přímo neuvěřitelně rád, asi si stále pamatuje, že existují i jiní lidé a je rád, že si vybral ty, kteří ho milují a neubližují, a tak ho máme neustále v patách. Chodí za námi jako pejsek. Šel jsem něco vyřizovat k sousedovi, Šrek mi šel u nohy jak nejlépe vycepovaný pes. Po dobu rozmluvy mi u nohy seděl a jakmile jsem se rozešel, šel se mnou.

Svého staršího černého kamaráda, už pořádně velkého kocoura, stále má a tráví spolu dost času na kraji lesa, je asi deset metrů od domu. Dokonce ho začal vodit k nám, ale jen do doby jídla, to ho nemilosrdně vyžene a černý kocourek ví, že tady je doma právě Šrek, a tak se nepere.

Byla zimní neděle, svítilo sluníčko a bylo docela příjemně a my se šli projít do lesa. Chodíme tam často, je tam nádherně v každou roční dobu. A samozřejmě se na procházku do lesa vydal i Šrek. Chvíli se nám motal pod nohama, chvíli běžel před námi, co chvíli vylétl na kmen stromu. Ale nešel sám, vzal si sebou i svého černého kamaráda. A tak jsme šli pár kilometrů lesem a oba kocouři šli s námi. Však se také těch pár lidí, kteří měli stejný nápad, jak využít slunečnou neděli, usmívalo, když vidělo tu naši kavalkádu.

Tak takový byl osud jednoho, teď už našeho, kocourka. Měl zpočátku velikou smůlu, že se narodil u lidí, kteří neváhali a odsoudili ho ke strašlivé smrti, ale pak už měl jenom štěstí. Na psa, který ho ucítil, na člověka, který ho zachránil, na lidi, kteří se ho ujali, ale i na nás, kteří mu dáváme to, co potřebuje nejvíce – plnou náruč lásky. A Šrek nám ji plnými hrstmi vrací.