Jsou nádherné. Tisíce druhů, tisíce tvarů květů a barvy. Spousta nádherných barev. To vše jsou orchideje, stále oblíbenější květiny našich domácností. Neznám ženu, která by nemilovala květiny. Neznám ženu, která by nemilovala orchideje.
„Já se z těch kytek snad pominu. Když jsem si je koupila, nádherně kvetly, byla radost se na ně podívat. Pak odkvetly a ať dělám, co dělám, ne a ne znovu začít kvést. Poletí do popelnice a koupím si jiné,“ prohlásila jedna ze zákaznic kosmetického salónu během zkrášlovacího procesu.
Mimochodem pánové, kdybyste jen věděli, co se všechno během pobytu v salónu probere. Oči by vám pláčem zkrvavěly, jak říkal legendární farář Otík. Od vašich špinavých ponožek, přes výkonnost při plnění manželských povinností, politiku a složitých podmínek pro život lidí až po to, který chlap se vaší ženě líbí, ale nikdy by si s ním nic nezačala, protože je přece jenom věrná manželka. A kromě dětí, vděčného tématu diskuzí mezi námi děvčaty, také o pěstování kytek. A už jsme konečně u těch zpropadených orchidejí, které ne a ne znovu rozkvést.
„To ne, nevyhazujte je, raději mi je přineste a já se pokusím s nimi něco udělat, byla by to přece škoda,“ ozvala se kosmetička. A tak slovo dalo slovo a v domácnosti kosmetičky se objevilo šest utrápených kytiček. Jedna z nich byla, chudinka, už tak napadená plísní, že opravdu skončila v popelnici. Ony ty orchideje jsou mršky náchylné na nemoci stejně jako my, lidé. A s těmi ostatními začala taková malá orchidejská alchymie.
Nejdříve se musely přesadit do větších květináčů a lepšího substrátu. Ne, nebojte se, nejsem odborník na pěstování orchidejí, naopak jsem botanický analfabet, jenom ta zmiňovaná kosmetička je žena, se kterou žiji, a tak jen využívám toho, co téměř denně slýchávám.
A pak začalo každodenní přemlouvání.
„Tak, milánkové, teď nedostanete šest neděl napít, máte vzdušné kořeny, zvlhčuju vám tady vzduch, tak si nachytejte vodičku samy,“ pronáší milovaná ženuška každý večer, když si namísto spaní rozsvítí lampičku a prohlíží květinu po květině.
Asi to má co do sebe, protože brzy, až překvapivě brzy začaly kytkám růst nejen nové vzdušné kořeny, ale i spousta nových, krásných a silných listů. Tedy, začaly obrůstat jenom čtyři z pěti zbyvších darovaných kytek, ta pátá, potvora jedna, stále nic. Jen tu a tam nějaký ten kořínek nebo malý, zakřiknutý lísteček.
„Tak podívej se, holčičko,“ slyším už v polospánku, protože byla už pokročilá doba, „jestli se honem rychle nezmátoříš, letíš do popelnice, to si piš.“ Pak přišla na řadu ukázněnější rostlinka a další domlouvání, ale to jsem už neslyšel. Odstrčen, odvrhnut do pozadí, jsem mezitím usnul.
Uběhl nějaký ten týden a procedura a povídání si s kytkami zdárně pokračovalo. A zatímco starousedlé orchideje, asi uondány neustálými večerními promluvami, vesele kvetly, noví vetřelci stále ještě vzdorovali. Až jednou, bylo to ráno, něco kolem sedmé hodiny a já sladce dospával poslední veršíky, když mě vzbudil halasný, hurónský pokřik: „Vladimíre vzbuď se, vidíš, tady u té orchideje už roste květní stonek.“ Rozespalýma a pořád ještě spánkem zalepenýma očima, zrovna se mi zdálo o tom, že jsme ve finále mistrovství světa ve fotbale porazili Brazilii 6:2, zírám na kytku a nevidím nic. Tedy kromě kořenů a listů. „Jéžišmarjá vzbuď se konečně, tady, vidíš?“ Procitl jsem úplně, nasadil si brýle a zíral na nějaký malý, zelený camprlík, který se objevil mezi listy. „Myslíš?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Nemyslím, vím, je to květní stonek a uvidíš jak pojede,“ prohlásila sebevědomě.
„Tak holky, a jestli nezačnete nasazovat květní stonky i vy ostatní, tak máte smůlu a poletíte do popelnice a vůbec se už s vámi nebudu crcat,“ uslyšel jsem o pár dní později. Nevím, jestli tomu ty kytky rozuměly nebo už přišel, při správné péči o ně, jejich čas, ale i zbylé orchideje vyhnaly poslušně květní stonky a za nějaký čas se obalily nádhernými, ale opravdu nádhernými květy, jakoby se v pokoji objevil květinový vodopád.
A proto vám, milé dámy, které též pěstujete orchideje, pokud vám po odkvětu už nechtějí znovu rozkvést, nevyhazujte je. Vyhrožujte, vyhrožujte a zase vyhrožujte! A uvidíte, že si ty cizokrajné potvory dají říci. Asi se už naučily česky. A pak, že je čeština těžká řeč. Fámy, vždyť se jí naučily i ty orchideje.
