Začal s tím prezident Havel, když se sudetským Němcům omlouval za odsun. Postupem času nás média pomalu přesvědčovala, že jsme vlastně odpovědni za vznik druhé světové války.Je to stejná manipulace s dějinami, jako za komunistů, kteří jako jediného osvoboditele republiky označovali pouze Rudou armádu.
Měl jsem možnost povídat si o životě v Sudetech před válkou i o násilném odsunu českých obyvatel po zabrání Sudet nacistickým Německem. Slyšel jsem zážitky, dnes už velmi staré paní, která měla do konce života trauma z toho, co tehdy zažila.
Žila v Duchově v malém domku spolu s rodiči a dalšími pěti sourozenci. V době řádění Henleinových soukmenovců jí bylo dvanáct let. Otec, původem Němec, s nimi nechtěl nic mít, tvrdil, že žije v Československu od narození a žilo se mu zde vždycky dobře. Říkával, vyprávěla stará paní, že v Německu by jim nikdy tak dobře nebylo. Odmítl vstoupit k Henleinovcům, odmítl s nimi hajlovat a řvát po náměstích.
A odnesl to. Neustálé vytloukání oken ještě nebylo to nejhorší, přišly i láhve s benzínem a zapálený dům. Ještě, že mu sousedi oheň pomohli uhasit. Několikrát byl při cestě z práce přepaden a zbit, jeho žena, Češka, byla neustále slovně napadána a došlo i na házení kamenů.
Přišel den, kdy Henlein vyzval k otevřenému boji s Čechy, ale i s Němci, kteří odmítali jeho politiku. Do domu vtrhlo asi pět, šest, paní si už přesně nepamatovala počet, ozbrojených mladíků. Otce zbili, zkopali tak, až zůstal ležet na zemi v krvi, před očima všech dětí matku znásilnili, stejně jako vypravěčku. Opakuji, bylo jí v té době dvanáct let.
Otec útok nepřežil. Matka pak musela i s dětmi během dvanácti hodin opustit dům a sebou si mohla vzít jenom to, co i s dětmi unesla. Nic víc. Peníze na vlak do protektorátu neměla, všechny jim ukradli, a tak šla i s dětmi pěšky. Nakonec se jich zželelo další vyhnané rodině, která odcházela i vozem a koněm a aspoň děti mohly jet na voze.
V protektorátu putovali od města k městu, přespávali po tělocvičnách a různých ubytovnách, která vláda pro vyhnané občany zřídila a živi byli jenom z toho, co jim kdo dal. Po několikaměsíčních strastech nakonec skončili v domě pro vyhnané, které se po celé republice stavěli na popud vlády, na Kladně.
Dvě nejmenší děti strádání nevydržely a zemřely. Paní vyprávěla, jak jí po válce v nemocnici dali k obědu párek. „Nevěděla jsem co to je, nikdy předtím jsem párek ani neviděla. A víte co bylo na tom všem nejhorší? Když jsem se potom, už jako dospělá, zajela podívat na můj rodný dům, dozvěděla jsem se, že hned po našem odchodu se tam nastěhovala německá rodina. Prý přijela jen s několika kufry. Nic jiného nepotřebovala, všechen nábytek a vybavení domácnosti tam zůstalo po nás. Ten pán prý pracoval na gestapu, paní byla doma. Nakonec prý byli odsunuti. Do našeho domu jsem se už nikdy nevrátila, usadila jsem se a později vdala na Kladně a potom jsme se přestěhovali do Prahy, kde žiji dodnes. Do našeho domu se pak nastěhovala česká rodina, která dům dostala zadarmo při osídlování pohraničí, my jsme za dům nedostali nikdy ani korunu. A teď jsem se dozvěděla, že děti těch Němců chtějí po nás odškodnění za násilný odsun a náhradu za ukradený majetek. Proboha, proč? Za co? Za ukradený dům, za smrt mého otce a předčasnou smrt mé matky? Kdo kdy odškodnil naši rodinu, kdo mi co dal za znásilnění ve dvanácti letech? Nikdy nic. Tak proč se teď píše jenom o tom, jací byli Němci v Sudetech chudáci a jak trpěli při odsunu? Nikdo je přece nenutil k nám jít, šli o své vůli a rádi, vždyť si všichni pomohli k majetkům, které nám ukradli.“
Veškeré snahy o zrušení Benešových dekretů jsou výsměchem ještě těm několika lidem, kteří vyhnání a řádění německých zfašizovaných hord zažili na vlastní kůži a ještě žijí. Je to výsměch všem umučeným, zastřeleným a ubitým lidem v Československu za druhé války, kterou vyprovokovali Němci. Nezapomínejme na to a nedopusťme, aby se na památku všech mrtvých za druhé světové války zapomnělo.
Nedopusťme, aby se znásilňovaly a měnily dějiny. Němci zapříčinili nejstrašnější apokalypsu v dějinách lidstva a odsun byl jenom malý trest za padesát milionů mrtvých ve světě, které padly, padají a vždycky padat budou na jejich hlavy.
Ta stará paní, se kterou jsem si povídal, čtrnáct dní po našem setkání zemřela. Ale to, co mi vyprávěla, a bylo toho mnohem více, než se sem vešlo, nikdy nezapomenu.
A nikdy nebudu souhlasit se zrušením dekretů prezidenta Beneše, stejně jako s manipulací s dějinami. Německo druhou světovou válku prohrálo, Hitlerův sen o tisícileté evropské říši vzal za své. Teď nám Němci, přes svou dominantní roli v EU, chtějí zase vládnout. Už ne tanky a popravami, ale penězi. Zase nám chtějí nařizovat, a už nařizují, za významné pomoci Francie, co smíme a co ne. Nechcete podepsat smlouvy v níž se zavazujete k trvalému područí EU? Tak nedostanete ani euro z toho, co nám musíte ročně posílat, vzkazují evropští nevolení komisaři a vymýšlejí se všechno možné, jen aby nás neposkytnutím dotací trestali za naši neposlušnost.
Evropská unie je zabiják národů, čím dříve se z jejího područí vymaníme, tím lépe. Nikdy jsem pro vstup do EU nebyl a hlasoval jsem proti němu. Čas mi dal za pravdu. Setrváním v EU se za čas staneme pouhou kolonií. A to nechci.
