Medigroup a.s. na mě chce podat žalobu

Osud brandýské nemocnice mě zajímá už léta. Od skončení okresu Praha – východ, kdy přešla pod kraj, se o ni zajímám o to intenzivněji a svá zjištění, jak je mým dlouholetým zvykem, uveřejňuji.

A téměř od toho okamžiku nastalo její zadlužování, jinými slovy – tunelování. Již za působení ředitele Jana Vaněčka, předtím byl tajemníkem Městského úřadu v Brandýse a před kauzou Benefit a čistička, z úřadu urychleně odešel a jeho, tehdy velmi mocná strana Unie svobody, mu pomohla právě na ředitelské místo v nemocnici, byť byl původním povoláním geodet. Tehdy vznikl dluh patnácti milionů korun. Poté, za dva roky, byl opět zvolen do zastupitelstva a stal se místostarostou. Za ředitelky Jankové dluh vystoupal přes dvacítku milionů, třeba i za to, že si nechala opravit nákladní výtah za cenu o mnoho převyšující cenu výtahu nového.

Bendlova, ale i Tluchořova, privatizace se mi vůbec nelíbila a ve svých poznámkách v novinách jsem své obavy o budoucnost brandýské nemocnice uváděl. I proto jsem byl účastníkem slavnostního převzetí nemocnice firmou PP Hospitals, vyslechl si projevy jak jednatele firmy Tvarůžka, tak i ředitele Nesnídala, ale i poslance Tluchoře. Z projevů mohl nabýt nezasvěcený člověk dojmu, že brandýská nemocnice zakrátko bude významnějším zařízením nežli Homolka.

Už tehdy jsem nevěřil ani slovo.

A právě proto jsem zveřejnil, coby veřejný slib, vymahatelný i soudně, rozhovor s ředitelem nemocnice Nesnídalem. A zase sliby, řeči, malování budoucnosti na růžovo. Nestalo se ale nic. Místo toho tehdejší odpovědný člověk, tchán Petra Tluchoře Rubáš, v tichosti podepsal dodatek privatizační smlouvy, kterým povoloval prodej majetku nemocnice, ač to privatizační smlouva pět let nepovolovala.

Pak už přišla firma Medigroup a.s. podnikatele Martina Vojtíška a jeho mluvčího Tomáše Cikrta. A majetek se začal ztrácet přímo kosmickou rychlostí. Několikrát jsem žádal Martina Vojtíška o setkání, abych mohl autenticky popsat jeho působení v nemocnici, ale nikdy jsem se k němu nedostal, vždy jsem byl odkázán na mluvčího Cikrta. A jak známo, mluvčí jsou od toho, aby mnoha slovy neřekli nic. A přesně to se stávalo.

Po vstupu do nemocnice Petra Švikovského se situace rázem změnila. Přijal mě, stejně jako ředitel Miroslav Kadlec, kdykoliv se něco dělo a já o schůzku požádal. Dokonce mi byly k dispozici i doklady, poprvé za celou dobu po listopadu 89, a já je zveřejňoval.

Již za působení Vojtíška se na mě několikrát obrátili sami lékaři, dosvědčovali mi, že jim nejsou vypláceny mzdy, byly jim snižovány, takže byli nuceni odcházet. I o tom jsem psal.

Naposledy jsem zveřejnil na webových stránkách novin článek o tom, že zastupitelé morálně podpořili stávající majitele nemocnice v jejich boji za záchranu špitálu. A to jsem neměl dělat. Po několika dnech se do redakce ozval Tomáš Cikrt s tím, že na noviny bude jeho firma, tedy Medigroup a.s., tedy Martin Vojtíšek, podávat žalobu. Ještě týž den zavolal Tomáš Cikrt mě. Řekl jsem mu, aby nepodával žalobu na noviny, ale přímo na mě, jako na autora článku, že bych se na soudní jednání docela těšil. Muselo by tam totiž vyplynout, že informace, které jsem obdržel od současného vedení nemocnice a následně zveřejnil, jsou naprosto pravdivé.

Nakonec pravděpodobně od podání žaloby odstoupil s tím, že mi poskytne dokumenty potvrzující jeho stanovisko, které vydal tiskem a roznesl do schránek v Brandýse, abych je mohl zveřejnit. A opravdu mi poslal mail, jenomže bez jediného dokladu, pouze to, co psal v tiskovině. Nicméně ještě něco přidal, svá stanoviska. V rozhovoru jsem ho ubezpečil, že na jeho materiálech, a to je také mým zvykem, nezměním ani slovo, ale v rámci objektivity, zveřejním i stanovisko druhé strany. Materiál by měl vyjít příští týden v novinách.

Zdali vyjde a zdali na mě bude podána žaloba uvidím, ale opakuji, že bych se na soudní jednání velice těšil, možná by vypluly na povrch i věci, o kterých zatím nemám ani tušení.

Takže si počkám.