Dvě osobní zkušenosti s cikáňaty

Včera protestovali Romové za důstojný život. Tvrdí, že jsou v Česku neustále diskriminování a nemají stejné příležitosti jako ostatní. V Českých Budějovicích pak proti Romům protestovali extrémisté a demonstrace se zvrtla v pouliční boje, které jsme zvyklí vídat ze zahraničních zpráv televize. A bude hůř.

Evropa o nás tvrdí, že jsme rasisté, protože nemáme rádi cikány. Není to pravda. Kromě skutečných extrémistů a lze říci nácků, nikdo nemá rád cikány kvůli jejich barvě kůže. Nemáme je rádi z důvodu jejich chování. Své zkušenosti s tímto naprosto nepřizpůsobivým etnikem má každý z nás. Pokud má tu smůlu a žije v místě, kde se usídlili i cikáni.

Na Kladně žije cikánů opravdu hodně. Lidé se jim už naučili raději vyhýbat, ale stejně se do konfliktu s nimi dostávají. Nikoliv kvůli tomu, že by je vyhledávali, ale proto, že konflikty vyhledávají právě cikáni. Pokud je příslušník tohoto etnika na ulici sám, je klidný jak ovečka, je-li jich však pohromadě více, či dokonce hodně, jejich agresivita vůči ostatním stoupá s počtem členů. Čím jich je více, tím jsou agresivnější a troufalejší.

Jeli jsme nakoupit do Lidlu. Před uskladněnými nákupními vozíky se tvořila fronta. Po vložení pětikoruny nešel u většiny vozíků uvolnit zámek. Jenomže nešla ani vyjmout ona pětikoruna a lidé samozřejmě nadávali.

Při další návštěvě supermarketu jsem zjistil proč nákupní vozíky nešly odemknout. U vozíků byla skupina asi dvanácti cikánských dětí. Věk? V průměru kolem sedmi let, ale byl s nimi i jeden starší hoch, tak třináct, čtrnáct let. A právě on manipuloval se zámky vozíků, něco do nich cpal za pomoci kamene.

Okřikl jsem ho, aby vozíky neničil, že jsou pro lidi. Slovník, kterým se do mne pustily všechny děti včetně těch nejmenších, byl takový, že by se červenali i pověstní dlaždiči. Ony děti si zřejmě ani neuvědomovaly, že jsem rodu mužského, protože mne častovaly dámským přirozením.

A vozíky nešly odemknout, pětikoruna byla ztracena. Šli jsme nakoupit bez vozíku, pouze s nákupní kabelou. Při cestě zpět k autu jsem viděl, proč ten nejstarší hoch s vozíky manipuloval. Pomocí kleští z vozíků vytahoval ony zaseklé pětikoruny. Kolik jich takto získal, nevím.

A druhá zkušenost z posledních dní. Opět u supermarketu. A opět malé děti, tentokrát jich bylo méně, šest. A opět ve věku od pěti do deseti let. Děti se motaly kolem projíždějících lidí s plnými vozíky, udělaly zmatek, a pak z vozíků lidem kradly zboží. Ostatní křičely, dělaly zmatek a jeden kradl. Pak utekly jako když do vrabců střelí, aby se po čase k parkovišti zase vrátily.

Zkusily to i na mě. Jakmile se jeden z těch syčáků přitočil, aby mi z vozíku něco ukradl, měl zálusk na láhev Metaxy, chytil jsem ho za ruku a zmáčkl. A nastal řev, jako bych ho vraždil. A kde se vzaly, tu se vzaly dvě dospělé cikánky a jeden obtloustlý cikán a dali se do mě. Bouchly ve mně saze a šel na cikána. Byl jsem vzteky bez sebe a byl jsem odhodlán v případě napadení cikánovi dát co proto. Naštěstí k tomu nedošlo, cikán, stejně jako ony dvě ječící a šíleně sprosté cikánky, utekl. Děti jakbysmet.

Může se mi někdo divit, že nemám cikány rád? Abych řekl pravdu, tedy ty cikány, kteří se chovají právě tímto způsobem. Ti slušní mi nevadí, občas si dokonce zajdu na kafe s letitou kamarádkou Boženkou. A rád si s ní popovídám. Je to důchodkyně, celý život poctivě pracovala a i teď, v důchodu pracuje, aby si něco přivydělala. A je to cikánka.

Ne cikáni, my majorita bychom měli demonstrovat za to, aby se všem měřilo stejně, aby nebyli cikáni zvýhodňováni, aby netyli z našich peněz a přitom se nechovali jako zvěř. Pokud nebude zákon platit stejnou měrou i na ně, ale jenom na nás – majoritu, klid nebude. A může být hůř. Stejně jako já si už nedal líbit cikánskou šikanu a byl rozhodnut se bránit, bude k tomuto rozhodnutí docházet stále u většího počtu lidí. A nemusejí to být jen náckové či extrémisti.