Babička měla hlad, tak kradla v supermarketu

Většinou popisuji to, co jsem na vlastní kůži zažil nebo viděl. Případ, který jsem viděl teď, mi v ukázal Kalouskovy a Drábkovy reformy v plné, kruté a nelítostné nahotě.

Ta stará paní, odhadoval jsem ji tak na sedmdesát, mně padla do oka hned, jakmile vešla do nákupního prostoru jednoho velkého supermarketu. V košíku měla plátěnou nákupní tašku a v ní ještě jednu, složenou žlutou igeliťačku, hned navrchu. Spíše než po nabízených potravinách, neustále koukala po lidech. Nebyla to somračka či bezdomovkyně, taková obyčejná babička to byla, v ošoupaném kabátě a s čepicí, která vyšla z módy snad před třiceti lety.

Zastavila se u pečiva a do košíku dala dvě housky, pak popošla a přidala krabici nejlevnějšího, odstředěného mléka, které má s opravdovým mlékem společný jen název.

A zastavila se u masa. Dlouho brala jednotlivé balíčky do rukou a zase je odkládala.

Víc jsem neviděl, musel jsem s vozíkem za ženou, dělali jsme nákup na celý týden.

Za tou babičkou jsem stál ve frontě u pokladny. Ve vozíku měla ony zmiňované housky, mléko a jedno laciné pivo v nechutné plastové láhvi.

Všiml jsem si však, že ta plátěná taška, zakrytá igeliťačkou, je poněkud naditější, nežli na počátku nákupu. Neuctivě jsem se snažil nahlédnout pod igeliťačku. Měla jí špatně položenou, bylo pod ní vidět. Zahlédl jsem balíček masa, igelitové párky a ještě nějakou zeleninu. Platila však jenom to, co měla ve vozíku, za pár korun. Pak i s vozíkem odešla k východu.

„Víte, že ta paní měla zboží v té plátěné tašce a přikryté igeliťačkou?“ Ptal jsem se mladé pokladní. „Viděla jsem, že má ve vozíku nějakou tašku, ale nemám právo jí do té tašky lézt. Pokud něco ukradla, musela by jí chytit ostraha, já nesmím. Ale, že tady starší lidé kradou, je zcela normální,“ odpověděla pokladní a klidně markovala náš nákup.

Ostraha, podsaditý namakaný, plešatý a nekomunikativní Ukrajinec, se během našeho nákupu jen tak poflakoval po obchodě a spíše nežli potencionálních zlodějů ho evidentně zajímal výstřih mé ženy, stejně jako ostatní zákaznice. Pravda, některé z nich byly opravdu pěkné.

Takže onu babičku, která mne svým nenormálním chováním hned padla do oka, vůbec nesledoval.

Po zaplacení jsme šli ještě do masny v budově supermarketu. Babka stála ve výklenku před východem a z plátěné tašky přendávala do igeliťačky svůj lup. Kromě masa, párků a zeleniny, tam ještě měla balíčkovanou šunku, nádherně vonící, ale dost drahé housky kaiserky, sekanou v igelitu, nějaký sýr a balíček těstovin.

Šel jsem za ní. Podívala se na mě očima laně, chycené do pytlákova oka. „Paní,“ povídám jí. „Proč to děláte, vždyť vy jste tady normálně kradla.“ „Vy mě chcete udat? A zase ty oči staré ženské. Ruce na tašce se jí viditelně chvěly. „Nechci, jenom by mě zajímalo, proč ve vašem věku kradete jak cikáni.“ „Víte, pane, je pět dní před důchodem, jsem sama, manžel mi před osmi lety zemřel a do důchodu mám jenom, po tom, co jsem tady dneska zaplatila, sto padesát korun. Tak co mám dělat? Vy byste vydržel pět dní nejíst?“

Tu starou paní jsem neudal. Být v její situaci, asi bych také kradl, pět dní za sto padesát korun bych taky asi nepřežil. Když mi to povídala, laní oči se jí zalily slzami.

Raději bych, kdyby to bylo možné, pohnal před soud celou naší vládu a především Kalouska a Drábka s Nečasem za to, že nejen tuhle starou paní, ale valnou část důchodců, ale i matek samoživitelek a vůbec všechny obyčejné lidi, vehnali do situace, že musejí krást, aby neumřeli hladem.

A jestli se hrobaři českých lidí Kalouskovi podaří prosadit další zvýšení DPH za potraviny, bude muset krást, aby neumřelo hlady, daleko více důchodců. Nic jiného jim totiž nezbude. Tedy kromě toho, že ten ekonomický tlak nevydrží a raději neskočí pod vlak. Ta paní i o tomhle uvažovala, jak mi říkala.

Nevím, co celý život dělala, ale jistě pracovat musela, dříve to totiž jinak nešlo. A za svou celoživotní práci, a je naprosto jedno, co to bylo za práci, se dožila toho, že buď musí krást nebo umřít hladem.

Díky Kalousku, díky Drábku, díky Nečasi, díky celá vládo, díky poslanci a senátoři. Díky vám jsme dokázali cestovat časem, neboť takhle se ke starým lidem chovali feudálové v sedmnáctém století.

Díky vám za ten zázrak, že jsme to mohli zažít na vlastní kůži. Čím dříve padnete, tím pro tento národ lépe. A včera už bylo pozdě. A vám, pane Kalousku, ještě vzkazuji tohle: Za žádného ministra financí se nezaťala sekera tak hluboko, jako za vás, a to několik let za sebou. Jste normální zločinec a jednou vám to historie spočítá.