Stalo se to těsně před Vánoci. Psal se rok 1976 a já zažil příhodu, na kterou si vždy v předvánoční době vzpomenu. Každý rok, stejně, jako letos.
Bylo to tři dny před Štědrým dnem a já musel služebně do dětského domova. Procházel jsem dětskými pokoji, díval se jak si děti hrají a baví se a ředitelka mi potom u kávy říkala, že tenhle dětský domov je jenom pro děti do deseti let. Potom jsou převáženy jinam. A také mi říkala, že většina dětí nejsou sirotky, že je rodiče odložili.
Měl jsem sebou několik pytlíků všelijakých bonbónů, věděl jsem, že dětem udělají radost a rozdával je. A pak jsem spatřil asi pětiletého špunta, byl takový droboučký s velikýma hnědýma očima. Stál na nádvoří ústavu stranou od houfu žadonících dětí, díval se na mne a v jeho očích byl takový smutek, až to bolelo.
„Ty nemáš rád bonbóny?“ Došel jsem k němu. „Mám, ale chtěl bych je od mámy a táty,“ jeho odpověď mě šokovala. Dal jsem mu do ruky celý zbytek lentilek, pohladil ho po hnědých vláscích a šel s ředitelkou do její kanceláře.
„Tenhle chlapec, Pepíček, je těžký případ. Je tady už dva roky a jeho rodiče, těžcí alkoholici, se za ním jednou přijeli podívat, takže se nesmí dát k adopci, rodiče projevili zájem, takový je zákon. Už tady rok nebyli a chlapec na ně od té doby čeká,“ vysvětlovala ředitelka a vyprávěla, jak se chlapec ostatních dětí straní a je neustále sám.
Když jsem odjížděl, přišel až k autu a ptal se, jestli zase přijedu. „Přijedu, Pepíčku, určitě se za tebou přijedu podívat,“ slíbil jsem mu a odjel jsem za svými dcerami.
Pak přišel Štědrý den a já ho strávil ve šťastné rodině a se šťastnými dětmi. Dcerám tehdy bylo osm a čtyři roky.
Ten rok jsem musel pracovat i mezi svátky, dovolenou jsem nedostal. Něco jsem si byl koupit a najednou jsem si vzpomněl na toho klučinu v děcáku. Koupil jsem autíčko na setrvačník, bylo krásné, červené a nějakou čokoládu a rozjel se za ním. Sliby se přece mají plnit.
Děti měly v ústavu krásný a veliký strom a každé z nich pod ním našlo nějakou tu maličkost.
Stavil jsem se u ředitelky a řekl jí, že bych chtěl Pepíčkovi dát to autíčko. Nesouhlasně vrtěla hlavou, ale nakonec mě za ním dovedla.
„Pepíčku, byl u mě Ježíšek a něco mi pro tebe nechal, tak jsem ti to přivezl,“ podal jsem mu malý balíček a čokolády. Mlčky si to vzal, balíček rozbalil a oči mu zazářily.
„Ty jsi můj táta, viď?“ Zeptal se místo poděkování, tak ho to učili, že se za vše musí poděkovat. „Nejsem Pepíčku, ale kdybych byl tvůj táta, tak bys tady nebyl.“
Byla to má strašlivá chyba. Tehdy jsem si ji ale vůbec neuvědomil.
„Musíš být můj táta, protože Ježíšek nosí dárky jenom těm dětem, co mají tátu,“ trval si na svém.
A pak mi objal kolena, výš nedosáhl, pevně se přitiskl a mumlal si něco pro sebe. Sklonil jsem se a uslyšel: „A proč nejsi můj táta, já bych tě strašně moc chtěl.“
Oči se mi zalili slzami, pomalu jsem ani neviděl na cestu. Doma jsem se pak ženy zeptal, co by říkala tomu, kdybychom měli ještě syna. Pravda, o něco většího, ale kluka. Hnala mne svinským krokem, máme přece vlastní děti, tak proč někoho cizího?
Do toho dětského domova jsem už nikdy nepřijel. Nevím, jestli ten malý, smutný a nešťastný kluk přece jenom nějakého tátu našel. Nevím o něm už vůbec nic.
Ale vždycky v tuto předvánoční dobu si na něho vzpomenu.
Ke mně však byl osud milosrdný, přinesl mi dvě vnučky a dva vnuky a já si čas strávený s nimi, dosytnosti užíval. Teď už jsou velcí. Mají své starosti, mají i své lásky a dědu už tolik nepotřebují.
Ten malý klouček mi však už zůstane v paměti do konce života.
