Kapitola CXLIII. - Francie

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Byl bych nerad, kdybych byl podezírán z toho, že schvaluji to, že se někdo rozhodne bodnout někoho do krku tak, že to nepřežije. Ani náhodou.

Nejím žabí stehýnka, nechutnají mě ustřice, ač jsem našel odvahu je ochutnat, a šneky beru jako roztomilý doplněk zahrady, ne jako záminku k výrobě paštiky.

Jsme zkrátka jiná mentalita, než mentalita francouzská. Máme jiné odlišnosti, nejen ty stravovací. Taky je pravda, že naši učitelé většinou nemají touhu ukazovat dětem karikaturu Duky klečícího před Pánebohem opatřenou bublinou s textem: "ano, chtěl jsem Bože něco poslat, že to bude virus jsem ale netušil...". Nikoho by to nepobavilo, nikdo by se tomu nesmál. A asi by nikdo někde nebrousil nůž.

Ve Francii je ale jiná situace. Je tam spousta lidí nekatolického vyznání. Lidí z bývalých francouzských kolonií, lidí vyznávající jiné náboženství a uznávající jiné hodnoty. Nejsou to většinou lidé druhé kategorie, jsou řádní obyvatelé této země. Mají své zvyky, své návyky. Asi i svá práva na klidný život. Jsou radikální v tom, když si z nich a z jejich víry někdo dělá legraci. Legraci, kterou já osobně nechápu, ale je to možná jen moje chyba. Útoky v minulosti na redakci tiskovin karikující jejich víru s několika mrtvými, by mělo být vykoupeno poznáním. Poznáním, že hlásat demokraticky lecos nemusí být demokraticky přijímáno všemi. Že získávání obživy má své společenské hranice, které nejde donekonečna zaštítit odkazem na možnost svobodně hlásat cokoliv. Jenom skutečně svobodná a silná demokracie je schopná akceptovat i to, že základní jistoty někoho jiného se nemají zpochybňovat.

Až to ve Francii pochopí, nebudou se tam vraždit učitelé. To si myslím já, ale je to možná názor debila.