Český rozhlas 2 uvedl v srpnu vzpomínku Jiřího Štěpničky na Ivana Luťanského v seriálu Úžasné životy. Dovolil bych si zavzpomínat také.
Já jsem totiž poznal Ivana dřív. Ještě dřív, než se začalo jeho jméno objevovat v divadelních programech a v titulcích filmů a televizních pohádek. Bylo to na LŠU v Praze 3. Zvláštní lidová škola, žáci už byli absolventi jiných „lidušek“ s prokázaným talentem pro literárně-dramatický obor. Škola, na které se zkoušely nové směry ve výuce tohoto oboru. Ta tak byla rozšířena o hodiny výrazového tance (od pavany až po besedu, vedla B. Cveklová), historického šermu (vedl J. Paďour, pozdější budějovický biskup). Vše metodicky zastřešovala O. Velková.
Ve třídě byli i budoucí vynikající herci Milena Steimasslová a Marcel Vašinka. A samozřejmě Ivan Luťanský.
O prázdninách jsme hrávali po menších městech normální divadelní představení, a to převážně komedie – za ubytování, stravu a denní kapesné ve výši 30,- Kčs.
Rád bych se zmínil o jednom neuvěřitelném týdenním divadelním projektu (uskutečnil se před více než padesáti lety - roku 1971) na zámku Kozel: nejenže jsme byli určitě první, ale hlavně jedineční. Během celého týdne jsme zpestřovali prohlídku návštěvníků příběhem - rekonstrukcí zámeckého života za doby majitelů zámku – Černínů. Jedinečnost spočívala v tom, že s každou další prohlídkou byl hrán jiný příběh, denně jsme tak odehráli dvanáct různých příběhů, dvanáct představení, a to v každé místnosti zámku i na nádvoří. Bohužel tím docházelo k tomu, že návštěvníci chtěli znát i další příběhy a zaplatili si i další prohlídky, což vedlo k neuvěřitelným frontám před pokladnou. Celé toto naše počínání je zachyceno na filmovém pásu, já na tomto místě (pro ilustraci) přikládám pár fotografií a část scénáře - plánek pohybu herců po místnostech zámku.
Ivan byl můj kamarád. Víc než kamarád, svěřovali jsme si navzájem i důvěrné věci. Obdivoval jsem ho pro jeho nesporný talent proměnit každou situaci v humornou taškařici, jeho neuvěřitelné nadání hrát na hudební nástroje, které nikdy neviděl a nikdy se na ně hrát tedy neučil. Trvalo mu to chvíli a už to uměl.
O čem se ale málo ví, byl jeho neuvěřitelný talent výtvarný, kdy maloval rychle a dobře. Nejvíc se mi líbily jeho ilustrace k Tajuplnému ostrovu od J. Vernea. Ilustroval každou kapitolu románu tak, že na jedné stránce zobrazil děj celé kapitoly, takže na kresbě byl žebřík vedoucí jeskyní k ponorce, vnitřek ponorky i oběd u kapitána Nema. Těžko se to vysvětluje a popisuje, on tomu říkal, že se jedná o absolutní, takzvanou vyčerpávající ilustraci. Kresbičkami prokládal i své dopisy. Jeden přikládám, ten vznikl, když jsem ho navštívil v nemocnici po jeho operaci na kostrči, kdy několik dnů ležel na břiše.
Ostatně jsme si psali i při jiných příležitostech, nejen když byl v nemocnici. A to přesto, že jsme se viděli dvakrát týdně v lidušce.
Byl jsem rád, když byl přijat i bez střední školy na AMU. Byl všestranný talent, pohybově i hudebně nadaný. Je škoda, že neměl mnoho času svůj talent prokázat v celé své šíři a bohatosti. Zemřel ve svých 30 letech za nejasných okolností ve Vietnamu.
