Ach jo

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Tak jsem zase skončil v čekárně u doktora. Naštěstí tam byla televize, ale šel jenom zvuk. Obraz nikoliv, ale aspoň tedy něco. Třeba sestřička někam založila ovladač… nebo to bylo schválně.

Oslovila mě jedna babka. No, on mimo ní už tam nikdo jiný nebyl. Vlastně ještě já. Tedy, já jsem už taky dědek, ale cítím se uvnitř nějak pořád mladě, takže se mezi dědky nějak vzpírám počítat. Babka se asi nudila nebo se potřebovala seznámit. Nebo obojí. Povídá:

„Je to stejně s podivem, jak ti zpěváci (zrovna zpívala Langerová o živé vodě) tolik let zpívají pořád dobře. Vůbec se té Vondráčkové ten hlas nemění a nemění a pořád vypadá k světu, co?“

Samozřejmě jsem na to naskočil, nedalo mi to.

„Paní,“ povídám (chtěl jsem jí říct nezdvořile babo, ale včas jsem se zasekl…), „to zpívala Langerová a hlas se jí nemění, protože posloucháte 15 let starou nahrávku. A Vondráčková opravdu vypadá dobře. Ale hlas se jim mění, takový Gott taky už nezpíval k posledku ty výšky jako dřív.“

Předpokládal jsem, že bude už klid a v televizi začal chrčet Dalibor Janda.  Chrčel nějakou letitou vykopávku. Došlo mi, že obrazu netřeba, že přes tu televizi jede nějaký rozhlasový pořad. Ale doufal jsem marně. Chrčení bylo přerušeno dalším dotazem.

„Co říkáte tomu covidu, to je co?“

Nechtěl jsem být nezdvořilý a tak skrze respirátor ucedím: „Co bych říkal, nechal jsem se naočkovat a i přesto mám bohužel pocit, že už se těch náhubků nezbavíme.“

„To máte pravdu, já jsem se taky nechala naočkovat - a co říkáte těm Pirátům?“

Ach jo…

„No, jsou nový, lidi je budou volit,“ povídám a toužebně se dívám na dveře ordinace, zda z nich nevyjde sestra. Pamatuji, že dříve v čekárnách panovalo ticho. I proto, že na stěně visel takový obraz sestřičky s nápisem, že ticho pomáhá léčit. Kdeže ty krásné minulé časy jsou! Voda je vzala, vítr rozevlál!

Byla neúnavná. „A koho budete volit vy, já budu volit…“ V tom se otevřely dveře a anděl v podobě sestřičky pozval babku dovnitř.

Debilně jsem si uvědomil, že mi doma zahálí sluchátka k telefonu a že jsem v klidu si ty starožitnosti Langerové a Jandy mohl poslechnout bez toho nechtěného dialogu. Nevyužívám nové možnosti dnešní doby. Opravdu jsem asi už opravdu dědek.

Ach jo!