Po první výplatě mi bylo jasné, že pokud chci učitelovat, musím si najít brigádu. S podnájmem, s alimenty, se splátkami, s režií, prostě nemám šanci přežít.Klidně půjdu makat i na stavbu, nebo vykládat vagóny. Cokoli. Jenže brigády v únoru prostě nejsou.
Byla to náhoda, či osud, že sto metrů od školy sídlí exekutorský úřad a na něm cedule jak kráva, „PŘÍJMEME NOVÉ SÍLY“. Slyšel jsem o této „profesi“.Peněz jak šlupek, ale vydržet se to dá prý jen dva měsíce. To je přesně můj čas. Do jara.
Interiér budovy nic moc, ale sotva vkročím do kanceláře, připadám si jak u ředitele banky.
Všechno v mramoru, v kůži a v křišťálu.
„Dobrý den, jsem tu správně ohledně té nabídky venku?“ jdu přímo na věc.
„Dobrý. Jste!“ mluví ke mně zády urostlý plešoun, a aniž by se otočil, dál datluje do počítače.
„Měl bych zájem.“ V úžasu si prohlížím luxusní vybavení kanceláře..
„A jste psychicky odolný?“ konečně se otáčí a je vidět, že tato otázka je zřejmě zásadní.
„No, jako učitel myslím jsem.“ Teď už si měří i mou výšku a fyzičku.
„Tak to jo. To asi odolný budete, když si troufnete mezi tu zvěř. Vítám Vás. Posaďte se“ podává mi ruku.“ Už jsem se bál, že mi začne tykat.
„Víte asi o co jde?“ zapaluje si doutník jako Winston Churchill a pokračuje v uvítacím ceremoniálu.
„Tuto republiku za pouhých dvacet let rozkradli takovým způsobem, že jsme na úrovni Řecka. My, průmyslová zóna Rakousko-Uherského mocnářství, křižovatka Evropy…“ V první chvíli si myslím, že jsem si spletl dveře
„Gauneři, podvodníci, zloději, tuneláři, …co si pletou banky s charitou, nebo se domnívají, že už máme komunismus, nebo ….“ na chvíli mu došel dech, ale vzápětí hned navázal.
„A právě my jsme tady od toho, abychom zjednali pořádek.“ V uších mi hučí Gottwaldův projev ze čtyřicátého osmého. Jsem tu ale kvůli prachům, tak držím hubu.¨
„Platíme každý den na ruku, 500 korun na hodinu. Víc už mají jen právníci a doktoři.“. Naváže, jako by četl mé myšlenky. Náhle vstane, otevře kožené dveře za sebou.
„Sergeji? Pojď na chvilku.“
Ve dveřích nestojí žádná gorila, jak jsem očekával, ale celkem normální týpek. Jestli na mne ale zasvítí zlatem v hubě, mizím. Plešoun, jakoby to opět vycítil.
„Nebojte se, není z Ukrajiny. To mu tady jen tak říkáme.“ Uchychtne se, když vstávám a naznačuji odchod. Aby mne zadržel, pokračuje jako by nic.
„Stando, tohle je pan učitel ….“
„Chvástal. Jarda Chvástal.“ Podávám mu ruku a konečně se představuji. On mlčí.
„Tak ho zasvěť do naší práce. Pracovní doba a tak… I když myslím, že jako učiteli mu to bude vyhovovat, protože my tu máme většinou odpolední, když jsou lidi doma, že?“ a zase se debilně uchytne, aniž by se představil. Podívá se na zlaté hodinky, hází na sebe sako a míjí mne ke dveřím.
„Já teď musím za tím uzenářem, co nám dělá ze státního rozpočtu guláš bez daní. Ty udělej tu rozvedenou matku samoživitelku, co neplatí dluhy po svém ex manželovi. Fakt miluji tyhle maminy, cosi upletou děcko s kde kým a pak čekají, že je stát bude živit.“ Dveře se zaklapnou a já jsem se Sergejem osaměl. Jestli na mne zasvítí zubama, tak fakt mizím.
„Standa Fišer.“ Dodatečně se představuje ještě jednou a vypadá celkem normálně. Nebýt jeho, už tady dávno nejsem. Všechno má svou cenu, ale né za každou cenu. To, co se dělo u paní Novákové, to je na celý další blog.
