Stopařka bez roušky

Zvonek. CRRR. To bude Veronika. Stavila se s rouškami, jak slíbila. Otvírám z vesela a zvu ji dál. "Kde máš roušku?“ Nemyslím to zle. Vždyť jsem také bez roušky. Jsem přece doma ne?

„Je to úplně jinak.“ Unaveně klesá do křesla. Asi má za sebou pěknou štrapaci. Je v první linii, když takhle  po domácnostech a rozdává roušky.

„Číňani v tom nejedou. To jenom matička zem se nasr…, pardón - ozvala.“ Hned se opravila, vědoma si mé alergie na sprostá slova, pokračuje v rezignovaně v monologu.

„Podívej se, jak se svět za dva měsíce pročistil. Delfíni se vracejí do Středomoří, nad Čínou zmizel mrak smradu a kouře. Po smogu ve městech ani památky.“ Pozvolna nasává vzduch do plic, aby opět dlouze vydechla

„A jak se úžasně dýchá. Ty to necítíš?“ Přivírá oči. Neznat ji, myslím si, že je sjetá. Zdá se, že usíná.

„Veroniko, ty jsi hulila?“   Pravda, neznáme ji tak dlouho abych si byl  jistý.

„Houby hulila.  Jen mi je fajn, že už to konečně končí. Pro všechny. Příroda dvakrát šanci nedává. To nevíš?“ šeptá z mého  polohovacího  křesla hypnotickým hlasem. Co s ní sakra je?

„Dáš si kafe?“ zkouším ji dostat do normálního  časoprostoru.

„Dám si whisky Taťko.“ No tak je sjetá. Nebo ožralá. Chytnout ji na ulici, tak to má za desítku. Začínám toho jejího divadla mít tak akorát. Nalévám ji Hanáckou a přitom na youtube pouštím -Světu ještě jednu šanci dej, …- Ani to s ní nehne. Rozpláclá v křesle, stále pod zavřenými víčky blouzní.

„To určitě! Nejdříve nás ten svět zbaví starých a nemocných. Potom přijdeme na řadu my. Voda, jídlo všechno bude kontaminováno. Na další produkci nebude čas ani kapacita. Budeme brkat o mrtvoly svých bližních a navzájem na sebe kašlat.“ Rozkašle se suchým kašlem a do toho kucká.

„Začne rabování, vraždění a utéct nebude kam.“ Zakončí přidušeným hlasem a opět padá do kómatu.

Pořád si myslím, že to předstírá. Nebo už ji opravdu má? Koronu. Asi ji dostalo to, jak na to všude okolo kašlou. V Americe, Británii, Němci a teď dokonce i ve Skandinávii. Viděli v Číně co je to za prevíta a nic. Jich se to přece netýká. Opět se rozkašle. Tentokrát tak silně, že ji začnou téct slzy.  Třesu s ní, ať už se konečně probere. Chytá mne kolem krku, přisává se jako klíště a dává mi uslzenou pusu. Teď mám už opravdový strach. Náhle utichne, zklidní se a do ucha mi začne broukat.

„ Verča má narozeniny, my máme přání jediný, hodně štěstí zdraví …“ otírá si slzy, odtancovává do středu obývacího pokoje. Usměvavá, úplně proměněná.

„To byl vtip.“ Vytahuje z pod bundy třetinku šampaňského a slíbené, ručně ušité roušky.

„Dnes mi je dvacet dva. Heč. “ Bouchá šampáňko a zcela střízlivě se ptá po skleničkách.

„Ty jsi taková krá…ska“   Raději zmlknu, abych nebyl sprostý.