Stopařka - dopis

Veronika se od mámy konečně odstěhovala a všechno vyšumělo do ztracena. Už jsem ani nekontroloval katastr. Hlavně jsem  přestal brát stopařky. I když je pravdou, že občas mi hlavou prolétlo, co všechno se tu noc mohlo stát. 

Jak už to ale bývá, vše se ti jednoho dne vrátí. A je to tady. Ve schránce dopis. Bez adresy. Jenom Milan. Parte. Napadlo mne okamžitě. Kdo zase? S úlevou zjišťuji, že se mýlím. Psáno úhledným písmem. Až podezřele úhledným na dnešní dobu. Pohledem skáču na konec obsáhlého dopisu. Veronika.

Milý Pane Milane,

moc mne mrzí, jak to všechno dopadlo. Nechtěla jsem Vás vystrašit ani okrást o mobil. Jen jsem nechtěla na tu policii, což jak doufám vysvětlím v tomto psaní.  Strýc mne opravdu zneužíval, pokud se to tak dá napsat. To že jej můj úder popelníkem nezabil, jak se následně zjistilo, bylo pro mne velkým štěstím. Nicméně s odstupem času jsem rozhodnuta na něho podat trestní oznámení. Vy jste byl první, kdo mi té osudné noci pomohl a tak bych Vás chtěla poprosit, jestli by jste mi nepomohl ještě jednou. Vím, je to ode mne troufalé, ale opravdu nikoho jiného nemám než vaši mamku a vás. Strašně jsem se tehdy za to styděla a až vaše mamka mi vysvětlila, že není za co. Vůbec netuším, jak se to dělá. Kam mám zajít a tak trochu se bojím i toho výslechu. Pokud by jste tam byl se mnou, bylo by to pro mne mnohem jednodušší. Snad mi rozumíte, když jste byl tehdy skoro u toho. Ještě jednou se omlouvám a budu vděčná za jakoukoli odpověď.

Verča

mob. [phone]

"No, potěš Pánbůh." Zasakruji si nahlas. Copak já jsem nějaký Ombudsman? Proč mne všichni strkají do spáru svých průšvihů. Nejdřív bývalka, teď nějaká Verča, kterou ani neznám. Nicméně mi to celý den, vrtalo hlavou. Zavolat? Napsat sms? Nechat to ležet a dělat že se mne to netýká?