Venda – blikající bludička

Ten název dal naší „kavárničce“ Venda. I mně se docela líbil. Bylo to celkem výstižné. Za první měsíc jsme „vydělali“ 92 tisíc a vše naznačovalo, že „obrat“ bude stoupat. Dokonce mi i tržbu nosil nahoru a já mu nechával jen to, co vydělal na chlastu.

Bylo to období klidu a pohody a já začal plánovat, jak vylepším dům. Ale Ouha. Nepočítal jsem s jednou věcí. Nedávno o tom psali v novinách, že pokud ubytováváte dlužníka po kterém jde exekutor, (a to nemusí mít u Vás trvalé Bydliště),  Zabaví Vám všechno ve stylu „Padni komu padni.“ Venda byl zrovna na nákupech v Makru, když přišli.

„Dobrý den pane Chvástal.Bydlí u Vás Holan Václav?“ tuším co se děje. Zapírat ho bude asi zbytečné. Už dávno jsem si všiml toho chlapíka, co se motá kolem baráku a i na poště mi Jitka říkala, že se po něm ptali.

„Jo, občas tu přespí. O co jde?“ Na ranaře nevypadali a zatím se chovají slušně.

„Máme tady soudní příkaz k exekuci na jeho majetek.“ Navazuje ten druhý a ukazuje canc papíru

„Ale on není doma.“ Hledám cestu, jak mu dát vědět než zasáhnou.

„Tím lépe, alespoň to bude bez emocí.“ Dere se do dveří první.

„Počkejte, to nemůžete.“ Vstupuji mu do cesty. Lehce mne poodsune.

„Ale můžeme.“ A už je uvnitř a začíná s prohlídkou, co by se dalo zabavit.

„Volám policii.“ vytáčím 158.

„To si klidně volejte.“ Úplně v klidu vytahuje pásku s nápisy „Exekuce“ a plácne první na mé piáno.

„To je moje piáno.“ Začínám opravdu rudnout a mít vztek.

„Opravdu? To budete muset dokázat.“ A plácne druhou samolepku  botník po babičce.

„No to snad né?“ jdu a samolepku zase strhávám. Chytá mne za ruku.

„Pane Inženýre, nedělejte potíže,…..“Do toho slyším z telefonu

„ Policie České republiky, co pro Vás mohu udělat?“

„Prosím Vás, nějací chlapi převlečení za exekutory mi tu  rabují barák. Senovážní 1558.“ Diktuji pro urychlení adresu.

„A mají  soudní příkaz?“ slyším místo odpovědi „Hned jsme tam.“

„Nějaký canc mají, ale já nic nedlužím, to vím jistě.“ Rozčiluji se zbytečně do telefonu.

„A kdo dluží? Tam to musí být napsáno.“ Snaží se dispečerka policie uchránit své hochy od výjezdu. Vytrhnu exekutorovi soudní příkaz z ruky a oněmím. Václav Holan, suma sumárum i s alimenty -500 tis. Padám na schod.

„No to snad né.“

„Jste tam ještě pane?“ slyším ze stále zapnutého telefonu příjemný dívčí hlas.

„No jistě, že jsem tady. Ale oni zabavují i moje věci.“ Táhnu do boje s další salvou zlosti.

„Když prokážete, že jsou opravdu Vaše, tak by neměli.“ To už zní téměř výsměšně. Típu telefon a hlava se mi točí

„Do prdele, Vendo já tě zastřelím.“ To už mají halu oblepenou a míří do mého obývaku, aniž by se ptali, v kterém pokoji pan Holan bydlí.

„To si fakt děláte srandu.“ Zkouším to po dobrém na pány exekutory.

„Neděláme pane inženýre, neděláme.“ V jeho hlase jsem zaslechl i trochu lítosti a porozumění.

„Rozkaz je rozkaz.“ Doplní druhý

„Do prčic a to jsme ve válce?“ vyplivnou mi nervy a už zase řvu.

„Jsme. V ekonomické válce.“ Vysvětluje pomalu a potichu. Už mají oblepený celý obývák a jdou do kuchyně. Sedím tam jak hromádka neštěstí.

„Tak tohle se může stát jenom mně“ něco se ve mně probudí a potřebují vybít vztek.

„Holanééé, ty svině, ty stáhneš do prdele i celej tenhle barák…..“ řvu jak smyslu zbavený a lítám po bytě jak zvíře v kleci.

„Nebojte, to snad prokázat umíte, že patří Vám…“ Uklidňuje mne ten mírnější.

Najednou dole slyším bouchnout dveře a slyším ten debilní Vendův.

„Kudla mou? Co se děje? “ to se Holan vrací z Makra a vidí dole v hale oblepené piáno, botník, věšák, sedačku, skříň,..