V zajetí prohry

Neudám ho. Dělám chybu, ale neudám. Asi nejsem dokonalý hráč a bude mne to mrzet, ale tohle mi prostě nejde. Poslat někoho do krimu za šarvátku v baru, to mi připadá na hlavu. Nicméně páteř je v pohodě a plastiku zaplatila pojišťovna.

Ofenzíva za mé ústupky od protistrany na sebe nedala dlouho čekat.

Celé to začalo nevinnými otázkami od dětí, jestli bych se nechtěl jako vrátit. Jako k rodině. Jako, aby vše bylo zase jako dříve. A pak, skrytě, pomalu, bez nátlaku přichází další vlna jejich dokonalého plánu.

V jednu pěknou neděli v cukrárně U Nývlta.

„Jardo, v zájmu dětí, nebylo by dobré to zkusit ještě jednou? Děti potřebují tátu a já na to nestačím“ naříká po šestém deci vína. Nevěřím svým uším a nestačím se divit té drzosti.

„Mohli bychom třeba začít nějakou normální dovolenou.“ Rozvíjí šeptem své sítě.

„To se mi snad zdá.“ Provinile se podívám po dětech a vím, že je zle.

„A co Tom? Ten mezi námi bude pendlovat? Co jeho dluhy, které za něj splácíš? To je budeme splácet spolu?“ celá ta absurdní situace mne zvedá ze židle a mířím k východu z té naší staré cukrárny.“

„To je v pohodě, Tomáš vše vrátil a mezi námi nic není. Neříkám, že nebylo, ale není. Prostě se to stalo, Vždyť ty jsi taky nebyl celou dobu sám!“ zakončuje pokusem o nesmělý, avšak znatelný kantorský protiútok. Už tehdy mi to mělo dojít.

„Tati, mami, zkuste to.“ To mne u dveří zarazí. Děti se nám věší kolem krku a mne ovívá pocit rodinné sounáležitosti, že se dá vše napravit. Kdo to zná, ví že před tím není úniku. Pomalu taji jak zmrzlina v poháru a představuji si, jako by posledních pět let po rozvodových hádek a nenávisti vůbec nebylo.

„Tati …“ pokračují děti a já už vím, že jsem v rohu ze kterého není úniku  

„Dobře, chci ale vidět tvé výpisy z účtu, že to máte s Tomem vše srovnané a žádnou půjčku za něj nesplácíš.“ předhazuji zoufalý pokus  o smír.

„Jasně to není problém. Vše ti doložím…“ pohled na nadšené děti, že budeme zase všichni pospolu mne totálně odzbrojuje.

 Tak jsem to zkusil.

Rok.

Úplně znova, v pronajatém bytě jako za mlada.. Dobrodružná hra, jestli se dá opět navázat rozcupované lano.

„Nedá.“To vím zcela jistě. Pořád budete opakovat ty samé chyby, i když jsou stokrát již probírané a všem naprosto jasné.

Zahájili jsme náš vstup do stejné řeky v novém prostředí, v pronajatém bytě v jiném městě. Tak jak to doporučují psychologové. Z našich soudem rozdělených nemovitostí  jsme krámů potřebných k životu měli dost. takže jsme si žili v podstatě nad poměry, úměrně k našemu věku. Vše se zdálo tak snadné s jedinou chybu. Opět jsme měli oddělené účty, takže nikdo nevěděl, jak kdo s penězi nakládá. Měli jsme prostě všeho dost a bylo hloupé se ptát,co dělá s penězi z pronájmu ten druhý a jestli něco ušetří.

Já spořivý taky moc nejsem a tak se této choulostivé, avšak zásadní otázce rád vyhýbám Nicméně se mi ulevilo od alimentů a tak nákupy a placení nájmu je samozřejmostí.

Jediným štěstím v těchto experimentech jsou šťastné děti. Ale jak dlouho?

Rozchod přišel po roce. Pozor, ne rozvod, ale rozchod. A opět ve válce, ještě horší, než byla ta první. Jelikož jsme rozvedení a já dlužím na alimentech sedmdesát dva tisíc, které samozřejmě nemám, hrozí teď vězení pro změnu mně. A mají mne v hrsti. Už se ani netají před dětmi a chechtají se světu. A Mně.

Tom už zase pomáhá u tchána na chaloupce a koketuje s tchýní. A to ho tehdy za ty dluhy, do kterých zahrabal Janu tak nenáviděli.

Že já vůl ho tenkrát neudal a nepokračoval v té první bitvě. Tady v té druhé už znají mé slabosti i přednosti a tak defenzíva bude daleko těžší.

Můžete si myslet, že jsem ukřivděné hovado, uplakánek řvoucí při každé inkasované ráně , nezodpovědný alkoholik, co nedokáže domyslet konce svých rozhodnutí.

„Můžete si ostatně myslet, co chcete, ale vězte, že tohle se může stát i Vám.“