V zajetí hry IV.

„Za čtrnáct dní na stehy, neohýbat se a už neblbnout.“ zní rozkaz od sestřičky, když mi zavazuje tkaničky. „Slibuji. No jo, ale jak si to  budu dělat doma sám?. S tím chomoutem.“ zkouším zavtipkovat. „Však Vy už si poradíte.“ Dává mi výchovný políček a mizí.

Teď se musím soustředit na jiné věci.

„Chci být jako Tom. Umět hrát a vyhrávat i bitvy předem prohrané. Tom je ta správná inspirace.

Nejdříve ale musím vystavět obranný val, protože útok od Jany a Toma určitě přijde. S těmi splátkami, do kterých ji ten magor zasekal, s nájmem a dvěmi dětmi se do toho nemůže vejít. Dojde ji to teprve, až u ní zaklepe exekutor. Kráva. Já o tom něco vím.  duní mi hlavou myšlenky, jak divoké včely v úlu. 

„Nejdříve ji půjdou po bytě.“ sunu se k vrátnici, kde na mne má čekat Ivanka.

 „No jo sakra … děti … Kam půjdou? Ke mně? To nezvládnu. “ pokračuji v úvahách a koulím očima pod sebe, abych se tu ještě nepřerazil..

Konečně usedám na lavičku před špitálem a v palici mi to stále duní.

„Mají mne v hrsti. Děti bych fakt nezvládl.“rezignuji. Sádrový chomout se na přímém slunci zahřívá, zevnitř zapařuje a neskutečně svědí.

„Čau broučku, co to máš za šálu? Teď v červenci?“ zdraví mne Ivanka ze zadu. Poznávám  ji po hlase přesto, že ji ještě nevidím.

„Srandičky jo?“ Je to kámoška nad kámošky. Slíbila, že mne hodí domů, ať nedělám po městě ostudu. Točím se po ni celým tělem a určitě vypadám jak super krypl. Vrazí mi pusu na čerstvě vyrašenou pleš na temeni a už se tetelí vedle mne. 

 „Tak jak? Rváči!“  řechtá se svým nenapodobitelným způsobem při pohledu na mou bezmocnost a plácne mne po vzpřímených zádech.

„Au, sakra.“ Neví že tam mám čerstvě látaných patnáct stehů.

„Ty jsi fakt na rozsypání. Promiň.“ Zkoumavě mi vyhrnuje triko.

„A do prdele. Rambo se vrátil z Afgánistánu. “ Nepřestává rýpat, ale už se tak neřechtá.

„Tak pojď ty hrdino, z dálky, překonal jsi pogromy i války …“

„Prosím tě mlč.“ V duchu si nadávám, co jsem to za vola.

V autě ji líčím celou story.

„No jo, ale abys ho dostal, tak to musíš na policii broučku. Musíš sehnat ty lidi, co byli v tom baru, oni si je vyslechnou, zaprotokolují a pak máš do téhle hry ten svůj trumf.“ Nic jiného jsem nečekal.

„Ale! V čí prospěch budou ti opilci včetně barmana svědčit? Ha?“sedím vedle ni jak figurína a jen cítím, jak čeká?

Když konečně zaparkuje, sedí strnule dál a jen tak civí před sebe.Tak tam sedíme jak dvě rekvizity od filmu.

„Já bych ho práskla.“ Rozřízne mrtvolnou atmosféru jasným ortelem.

„Myslel jsem si, že to řekneš. Ale poslat někoho do kriminálu je vážná věc. Tom to neudělal úmyslně. Byla to spíše taková nehoda, emoce … „ Cítím že měknu jak máslo

„Z tebe nikdy hráč nebude. Prostě na to nemáš. Tak se mu jdi ještě omluvit. Vole. Uvidíš jak ti zatopí, až zjistí, kolik ti nese pronájem. Ten tvůj učitelskej plat s tvou Ex a Extchýní vycucnou jako pikao…“ to už na mne téměř křičí a vylézá z auta.

„Jako co?“ ptám se do křápnutí dveřmi .

„PIKAO, to jsou dvě deci čokolády v tubě. Debile!“ Nevím jestli to hraje, nebo ji to fakt tak rozhodilo. Asi opravdu nejsem hráč, ale srab. Sedím tam jak trubka a ona kouří venku a rozdýchává moji slabost.

Stahuji okénko u řidiče.

„Hodíš mě ještě na policii?“ zahazuje zapálené cigáro a už se zase usmívá.

„A hra může začít. Chtějí si hrát, tak si zahrajeme.“ Takový odpich z místa jsem s ní ještě nezažil.

„Kdyby se ten hajzl k tomu přiznal, omluvil se, tak by to bylo o něčem jiném. Takhle od něj můžeš čekat úplně všechno a skrze  Janu z tebe vytahá tisíce.“ Vysvětluje své chování

Jsem rád, že ji mám. Sám bych to asi nezvládl.