Celou noc přemýšlím, co mi Tom asi tak chce. Teď, v tomhle stavu. O půl druhé ráno si lehce otřesený mozek konečně sedá na své místo a paměť začíná spínat. Vždyť to byl on, od koho přilétla ta rána. Možná nechtěná, spontánní, hystericky opilecká. Taková normální rána v nasranosti. Postupně se mi vybavuje celý incident do nejmenších detailů.
„Ale proč? Proč zrovna já?“ to jediné mi hlava ještě nebrala.
Probírám naše přátelství krůček po krůčku. To že jsme byli kámoši a on teď žije s mou Ex, je normální. Ale to, že si od ni půjčil sto osmdesát tisíc, na které si musela vzít úvěr, mě pěkně naštval. Teď chce moje Ex navýšit alimenty, aby to vůbec utáhla. Takže já mám splácet Tomovi průsery. Tůdle. Prý mne práskne na berňák. Ale to je normální po rozvodová válka. Jakou roli v tom tedy hraje Tom? Co mi sakra chce teď, když ze mne málem udělal mrzáka. Pak si ale sedl druhý lalok mozku a mně to docvaklo.
„Bojí se, že ho zažaluji. Má dluhy a teď k tomu ublížení na zdraví …kriminál…“myšlenky konečně dostávají formaci.
„Co s tím?“
„Dobrá, chce hru? Má ji mít.“
Hru na debila, co si nic nepamatuje a je úplně blbej .
Ono to samo vyplave na povrch, jako nafouknutá mršina.
„Čau.“ Slyším ho ode dveří nezvykle pokorně. Vždycky jsme se zdravili dlouhým optimistickým –Nazdár-.
„Nazdár. Co tu děláš?“ snažím se pohnout, ale nejde to.
„Jardo, tohle jsem nechtěl.“ Stojí vedle lůžka a já vidím úplně jiný výraz, než jaký míval.
Je jako smrt.
„Vždyť ty jí to splatíš. O tom nepochybuji.“ přesmýkám schválně na druhou kolej. Mluvím klidně, ostatně jako každý po narkóze.
„Podáš to?“pokračuje.
„Co?“
Pauza jako kráva.
„No,… to oznámení.“ Leze to z něj jak z chlupaté deky
„Počkej, pomalu. Sedativa ještě vládnou. Jaké oznámení? Myslíš ty alimenty a tvá půjčka od Jany?“ mávnu rukou, ať to nechá být.
„Počkej, chlapi říkali,..“
„Jací chlapi, jaké oznámení, mluv jasně. Copak nevidíš v jakém jsem stavu a budeš na mne zkoušet hádanky?“ vidím jeho rozpaky a jak se potí. To u něj vidím prvně. Nejraději.Pak se ale konečně odhodlá.
„Počkej, ty si nic nepamatuješ?“
„Co si mám pamatovat, sakra? Nějaký idiot mne včera srazil z baru a to je všechno co vím. A jak to víš ty?“ s nepředstíranou námahou se zvedám na předloktí, abych ho přece jen trochu potrápil.
„No slyšel jsem od kluků od baru, že tě odvezla záchranka.“ Okamžitě vycítil šanci vyklouznout a jde do toho s plnou polní. Jeho kámoši mu jistě dosvědčí, že to byla má nehoda a má opilost. Už je to zase ten pohotově pohodový kluk a tak mu rád nahraji.
„No a teď se jdeš podívat, jestli budu moci splácet ty navýšené alimenty?“ zavládlo trapné zmatené ticho. Nechávám ho vyhnít
„Nebudu!“ spouštím se opět do polštářů.
„Ale to snad není tvá věc. To je snad mezi mnou a Janou.“ uklidňuji situaci, aby se více odkryl.
„Ne, tak to není. Jana mne naopak poslala s tím, že žádat nebude.“ až jsem se rozkuchal.
„Zatím. Hm. Nicméně vyřiď, že děkuji.“ už mu nestačím a tak předstírám únavu.
„A ty si ze včerejška fakt nic nepamatuješ?“
„Ne. Ale buď si jist, že až toho hajzla najdu, tak mi za tu páteř bude cvakat do konce života. Zavřít ho, by bylo pro něj moc jednoduchý a nic to neřeší.“ Mluvím za zavřenými víčky. Snad mu dojde, že pro dnešek toho bylo dost.
„No jasně. Tak já už frčím. A co s tím vlastně máš? Jenom hnutý, viď?“dodává sám sobě povzbudivě. Už zase hraje. Na detektoru lži by ale neobstál.
„Prasklý.“ zachrčím.
Poplácal mne po volné ležící ruce.
„Tak čau a hlavně se vyzdrav, ať si zase můžeme hodit šipky.“ Dveře cvakly a věřte mi, že i mně se ulevilo.
Po světě se potlouká tolik hráčů. Pokud na nějakého narazíte, je třeba být ve střehu a mít v ruce dost trumfů. Jsou strašně pohodoví, neuvěřitelně pohotoví a neobyčejně vstřícní.
Dokud však nespustí svou hru. A hra je od toho, aby se vyhrála.
Tak pozor a trumfy stále v rukávu.
Přemýšlím, jak s tímhle trumfem naložím. Zatím nevím.
Ale to, že ho budu potřebovat, tím si jsem zcela jistý.
