V zajetí hry II

Probírám se ve špitále s necitlivými zády a chomoutem kolem krku. Co je sakra? Proč? Co se stalo? Snažím se zorientovat v čase a prostoru. Přichází sestřička. Zřejmě tady bude někde kamera.  

„Dobré odpoledne pane Chvástal? Jak se cítíte?“

„Už to bylo i lepší.“ pomyslím si.

 „Co se stalo?“ mumlám přes chomout, co mi vadí v artikulaci

„Doufala jsem, že to mi řeknete Vy?“ usmála se tak, že mi to pomíchalo myšlenky i hormony. Všechny sestry ten úsměv mají stejný. Jako ve válečných filmech. Zřejmě to mají na škole jako povinný předmět a nebo to je jen sugestivní zdání v okamžicích, kdy jste vděčný za cokoli..Tak jinak.

„Proč tu jsem?“ huhlám do sádry

„Záda jako řešeto a prasklý krční obratel.“ upravuje už upravenou vedlejší postel a říká to s  klidem, jako kdyby oznamovala, co bude dnes k večeři.

„Prasklý krční obratel?“ cítím krůpěje potu na čele. Ruka mi instinktivně míří k nohám. Chvála bohu, cítím. Ještě druhou.

„Dobrý.“ Vypadne ze mne instinktivně radostně.

„No uvidíme. Vyhráno ještě nemáte. Ale to Vám řekne doktor Plášil.“ Zakončuje stlaní a mizí na chodbě, V zápětí se vrací.

„Jo, abych nezapomněla, byl tady za Vámi nějaký Tom. Dvakrát. Dal mi na sebe telefon ať mu zavolám, až se proberete. Mám.?“ První záblesk v paměti. Ano, pád do zadu, a tupá rána do hlavy.

„Já mu cinknu.“ Zamumlám a pokusím se také o úsměv vděku. Nejspíše z toho byl ale jen škleb.

„Dobře. Mobil máte ve stolku.“ Předvedu hloupý pokus o otočení hlavy v chomoutu. Pak natočením celého těla, ale nezhojené rány na zadech mne přitlačí do původní, relativně pohodové polohy.

„Já mu zavolám.“ komentuje mé zoufalé vrtění sestřička, opět se božsky usměje a mizí.

„Ty krávo.Takhle zle jsem na tom dlouho nebyl.“ Mumlám si pro sebe a bezmocně civím do stropu.

 „Proč ji nadáváš. Co ti udělala?“ trhlo ve mně. Doposud jsem byl přesvědčen, že jsme tu sami. Na stropě vidím, jak se z protější  postele zvedá stín a po stropě se sune k mé posteli.

To dělá to moderní podsvícení u lůžek, napadá mne.

 „Je promiňte, to nebylo nic osobního. To já jen tak pro sebe. Sám pro sebe.“ Trapně se omlouvám a doufám, že to sestra za dveřmi neslyšela, nebo mi alespoň nerozuměla.“

„No já už se lekl.“ Stín se opět stáhl do polštáře.  

Ten má záda zřejmě v pořádku, napadlo mne s notnou dávkou závisti.

„Co jsi vyváděl.“ Pokračuje stín z polštáře.

„Chlastal.“ Hučím z chomoutu do stropu a je mi nepříjemné, že mi tyká někdo na koho ani nevidím.

„Á pan Chvástal zase chlastal.“ Zní od naproti.výsměšně. Podívat se na něj ale nemohu, jelikož se nemohu ani pohnout.

„My se známe?“ přes bolest na zádech se snažím alespoň nadzvednout. Marně

„Jardo. Já dělal s třicet let s tvým tátou ve Škodovce. Znám tě od malička. Ten by se asi divil.“ Slyším výchovnou buzeraci.

„A sakra. Ale teď jsem v tom fakt nevinně. Dvě blbý piva …“

„Tím to vždycky začíná.“ Přeruší mne nekompromisně

„Jděte se bodnout.“ Uzavírám nechtěný rozhovor

„A co se teda stalo?“

„Nevím.“ Přiznávám se přes všechnu snahu vyloudit z mozku jedinou jiskřičku, útržek, jedinou osobu, co u toho byla.

„A říkáš dvě piva? Hm.“ Pokračuje nevybíravě rýpavě.

„Podívejte se pane, já nevím kdo jste, co chcete tak mi dejte laskavě pokoj. Tuším jen, že jsem byl někým shozen z barové stoličky a víc si nepamatuji. A teď, když dovolíte, tak bych si na chvíli schrupnul.“ Najednou jsem se v nezvyklém chomoutu rozmluvil jak kniha a málem se mi podařilo otočit na bok, když v tom se otevřely zase dveře a v nich ta půvabná milosrdná sestra.

„Pane Chvástal, Tomáš se staví zítra v pět.“