V zajetí hry I.

Jsou jich mezi námi na stovky tisíc. „Někdo se narodí jako hráč, někdo jako srab. Tak to prostě je.“ Hlásával s oblibou a s nadšením sobě vlastním, když házel jednu šedesátku za druhou. Vždy vyrovnaný, sebevědomý s pozitivně vyzývavým úsměvem. Značkové hadry, značkový parfém a velký řeči o BMW.

Zatím sice nemá ani Feldu, ale to se určitě změní. Jakmile rozmetal všechny v šipkách, usadil se u automatu a pokračoval ve své honbě za štěstím. To bylo před dvěma lety.

A dnes? Potácí se v dluhové pasti, a co já vím, strhl s sebou minimálně pět lidí. Paradoxně na své dluhy vydělává vymáháním dluhů u Providentu. Pomocí basebalové hole a nevinného úsměvu, že dělá jen svou práci a to auto mu opravdu rozbít nechce, se ještě chvíli držel. Bylo ale jen otázkou času, kdy si na něj počká takový jako je on, ale ještě pozitivnější a se silnější basbalkou.

Potkal jsem ho čirou náhodou v baru, kam chodil hrát přebor v šipkách.

Byl tam.

Nehrál.

Neseděl ani u automatu. Jen jak magor po mrtvici zíral před sebe.

„Tome, jsi to ty?“ málem jsem ho nepoznal. Pohublý, zsinalý a snad i lehce opilý.

„Co je alkoholiku.“ takový pozdrav jsem nečekal. Možná chtěl zavtipkovat, napadlo mne.

„Jak je?“ Přešel jsem jeho rýpnutí.

„Na hovno?“ kopl do sebe velkého ferneta a zapil hltem piva. Netroufl jsem si ho dál otravovat a hleděl si tedy svého piva. V tom si přisedli další dva štamgasti a zavedli rozhovor na úvěry. Snad to bylo cílené, jelikož se tam všichni po léta znali a rozhovory o půjčkách a výhrách, či prohrách byly každodenním rituálem. Znal jsem je od vidění, a tak jsem se neobratně zapojil, abych tam neseděl jako ten Tom.

„Jo, ono se řekne:Vem si úvěr. Dříve byly banky loajálnější, soudy pomalejší a exekutoři zastydlejší.“ pokračoval ten mladý zřejmě rozehrané debatě po cestě k baru.

„To je fakt. Dneska má každá banka svého speciálního agenta, co objíždí klienty z databáze a zjišťuje, kde bydlíš. A jestli bydlíš v baráku, porovnají to s katastrem, kam má přístup každý krypl a pokud máš barák na sebe a je nezastavěnej, rvou do tebe úvěr spodem, vrchem, dokud tě nedostanou. Taková nemovitost po rodičích se jim náramně hodí. Vydraženo za čtvrtinu a prodáno za tržní.“ navázal znalecky tlouštík a s chutí se napil právě přistaveného piva.

„To myslíte vážně?“ osmělil jsem se otázkou. Udiveně se na mne podívali, kdo že se jim to plete do akademických rozhovorů. Zřejmě mne také od pohledu poznali a tak mne do debaty přijali.

„No jasně mladej.“ pokračoval tlouštík na znamení souhlasu zúčastnit se.

„Proč si myslíš, že pořád půjčují. Z čeho? Ty si myslíš, že ti chtějí pomoci a zatím tě chtějí okrást. Je to mašina, stejná jako támhleta v rohu. Viď Tome.“ Houkl přese mne na nepřítomného Toma po mé pravici.

„Vyliž si.“ zahuhlá Tom a dál sedí jak trubka.

„No počkej, ale co když nic nemáš? Co ti mohou vzít?“ tuším, že narážka míří na Toma. Asi je v pěkné bryndě a přišlo mi ho líto.

„No právě. Když nic nemáš, tak tě zavřou. A budeš do smrti jejich otrokem.“ přisazuje si ten mladší. Stále cítím, že celý ten rozhovor je útokem na Toma. Proč? Vždyť spolu tehdy hráli ty šipky a jsou kámoši. To už ale tlouštík pokračuje.

„to máš jako s tou pastičkou na myši, co míval děda na půdě. Ne ta co ti přerazí vaz. Je to taková klícka bez dveří a vypadá, jak obrácená fontána. Z vrchu do ní vlezeš, ale ven už se nedostaneš.

„Jsi živým rukojmím majitele sýra. Pro své děti, příbuzné ...na věky věků“ přidává si mladej.

V tom se Tom ožene loktem a já ji chytám přímo na kořen nosu. Letím z barové stoličky po zádech přímo na stůl pode mnou. Cítím jek mi tenké sklo od sklenic projíždí trikem a potom i kůží na zádech. Bolest je ukrutná. Vnímám jen vyděšené přísedící, celé mokré od piva. Nicméně mi pomáhají na nohy a jen zaslechnu.

„To je magor. Ukažte?“ vyhrnuje mi kdosi triko na zádech.  Vnímám jak mi po zádech stéká kkoktejl piva s krví.

„A sakra, tohle bude na šití.“ zní mi už jen jako ozvěna.

„Zavolejte záchranku.“ bylo poslední co si pamatuji.