V zajetí chlastu – Evžen, Jakub a Lojza.

Smlouvu mi ve škole v září samozřejmě neprodloužili. Prý mají nadstav. Musím tedy opět vycházet z toho co mám. Dům s nájemníky. Vyházím všechny ty neplatící rozvedené bezdomovce o kterých jsem již psal. Jen se  mi roztahují v obýváku, ložnici, dětských pokojích, bývalé kanceláři a myslí si, že jsem nějaká charita. Je pravda, že jsem byl na ně málo tvrdý, ale to skončí. Začnu znova a jinak.

Na inzerát se přihlásil Evžen. Statný chlapík. Jako správný rozvedenec přišel pěšky.

„Dobrý den, jdu se podívat na ten pokoj, co inzerujete na netu.“ Působí mile a bezelstně.

„Jistě, pojďte dál.“ Po schodech nahoru zjišťuji čím je, ve snaze zjistit zda má pravidelný příjem.

„Vším a ničím.“ Vrací mi debilní odpověď na mou drzou  otázku.

„O jéj.“ Má vstřícnost je ta tam.

„Ale víte, že budu požadovat 2x kauci a platí se měsíc předem.“ Vracím mu zpět tvrdý úder.

„No jistěěě! To dá rozum.“

Ukazuji mu bývalou ložnici.

„Tak tady to je, pane. Internet, televize, dvě válendy a skříň!“ nechávám ho tam a vracím se do kuchyně dopít kávu. Ještě na něj houknu přes chodbu.

„Chlastáte?“

„Ne.“ Zazní nejistě z ložnice.

To mne uklidnilo.

V zápětí mi pokládá na stůl deset tisíc.

„Je to tak v pořádku?“ prohodí se samozřejmostí „bílého cikána.“

„Je, jsme tedy domluveni.“ S úlevou shrábnu bankovky a dávám mu klíč od domu a pokoje.

Jsem rád, protože mohu zlikvidovat ty upomínky od RWE a VČE.

„Dneska se s tím fakt neserou. Jedna nezaplacená upomínka a máte je u rozvaděče s kleštěmi.“ Vysvětluji zbytečně proč chci dvě kauce.

Kývne na srozuměnou a mizí.

Druhý den přišli hned dva. Jakub a Lojzík.

A zase ta samá ceremonie jako z Evženem. Akorát Lojzík poprosil, jestli mohu s placením dva dny počkat, že čeká na výplatu. Je mi jich líto, ale snažím se být tvrdý. Dochází mi, že těch rozvedených bezdomovců plácajících se po ubytovnách, pronájmech, a kdo ví kde ještě, jsou mraky.

Další dny už jsem jich musel deset odmítnout a vsadil všechno na ty tři.

Z počátku se zdálo, že jde všechno tak jak má jít. Do té doby, než u mne po dvou dnech zazvonil Eda, výčepní ze Sauny.

„Čau Edo, co se děje?“ zdravím trochu udiveně, protože už měsíc nechlastám, a o nějakém dluhu z dřívějška nevím.

„Čau, hele Jardo, u tebe bydlí nějaký Lojza?“

„Jo, o co jde?“

„Včera se u mne ožral, platil za celou hospodu a pak utekl.“

„A do prdele.“ Ulítlo mi

„Kolik to dělá?“

„Tři tisíce osm set.“

„A kurva!“ ulítlo mi po druhé

„No tak si na něj počkáme. Dáš si kafe?“ Snažím se o nápravu, jako bych  žehlil průser svého syna.

„Né díky. Jen mu vyřiď, že se večer stavím!“ říká na odchodu a dodává.

„A ty se drž, mám z tebe radost…“ poslední slova zaznívají již z dálky, jak šlápl do pedálů a mizí.

Nořím se do úvah, že z tohohle marasmu asi nikdy nevyjdu. Proč já musím být obklopen pořád samými alkoholiky a magory.

Lojza se ten večer neukázal a mám vážné obavy, že se vůbec ještě objeví. Těch pár trik co má na pokoji zřejmě klidně oželí.