To ráno se nemělo vůbec narodit. Večer jsem se zapomněl v Sauně a aby toho nebylo málo, pokračoval do nonstopu. Když odbila 6-tá ranní, bylo mi jasné, že dnes už spát nebudu. No jestli mi tohle projde, tak už všechno. Stavil jsem se doma, osprchl se a vypudil od sebe pach lokálu.
„Dneska si dáme písemku.“ Zahajuji druhou hodinu abych se vyhnul výuce. Přitom mám co dělat, abych za katedrou neusnul. Procházím se tedy mezi lavicemi a klamu tělem jako že hlídám v opisování. V tom vidím z okna jak před školou zastavuje policejní auto.
„A sakra. To jdou po mně? Vždyť jsem přijel trolejem. Udání? Nesmysl….“ Úvahy mi lítají hlavou jak zdivočelé vosy a začínám se rosit. Zástupce jsem ještě nepotkal a při druhé hodině to prásknout nemohli stihnout. Navíc jsem měl 1.A a ty jsou v pohodě.
„Žák Kropáček se okamžitě dostaví k zástupci ředitele.“ Zachroptí zástupce z bedny nad hlavou.
„Uf!!!“ všechno ze mne spadlo. U přestávce se ještě jednou přejedu zubní pastou, beru větrovou HALLSKU a vyrážím na průzkum do sborovny. Vylejzám z kabinetu, jak největší průserář na škole, ale zvědavost, co zde chce policie mi nedá.
„Pavle, co tady chtěj benga!“ ptám se kolegy co míří dovnitř
Zatlačí mne zpátky.
„Ty tam v tomhle stavu radši ani nechoď. Kropáček si při hodině balil Jointa.“ Povídá jako by zde policie každý den zahajovala výuku.
„A do prdele. Já mu říkal ať se na to vykašle. No a co s ním bude? To ho zavřou?“
„Minimálně vyloučí.“ Říká nezaujatě.
„Hm, …!“ raději mlčím, protože říkat něco jako, že, „to mi je líto“ nebo, že „to je vůl, za takovou blbost,“ mi přišlo v mým stavu fakt praštěný.
Za okamžik zase zvonek a nových útrapných 45 minut. Jako na potvoru mám dnes šest hodin v kuse. Sice se z té kocoviny pomalu dostávám, ale do zpěvu mi není.Ten zatracenej chlast. Jako bych si neuměl dát dvě a táhnout domů. Přemítám celý den o své závislosti a o Kropáčkovi, který do toho zřejmě spadne taky. Po šesti vyučovacích hodinách nemám myšlenky na nic jiného, než na nádražní bar, jak si tam dám dvě na srovnání.
Konečně. Za celou dobu jsem nikoho z kolegů nepotkal tak, abych s ním musel něco řešit, kromě Pavla v kabinetu, tak to snad prošlo. Písemky si vezmu domů.
Jen co otevřu dveře toho pajzlu na nádraží, co je 150metrů od školy a 3 metry pod zemí, vítá mne bujarý potlesk. Zmateně se rozhlížím v šeru nikotinu a marihuanového ozónu, až poznávám téměř celou 1.A ve třech boxech, jak mne zvou abych si přisedl.
„Pane učiteli, pane učiteli, pojďte si přisednout, my Vám koupíme pivo.“
„A do prdele, ono to dnes ještě neskončilo.“ couvnout už není kam.
„Kluci, doufám, že tu trávu tady nehulíte vy.“ Říkám fakt vážně po tom dnešním extempóre na škole.
„Né my jenom chlastáme na rozloučenou Prokešovi, Viď Prokeši.“ Teprve teď si všimnu, že Jarda sedí mezi nimi a vypadá docela v pohodě.
„Co jsi blbnul Jardo, taková hovadina.“ Snažím se v tomhle pajzlu o pedagogický tréning.
V tom mi dojde ta absurdita a nechám toho.
„Tak dobře, dám si s vámi, ale jen dvě. Stejně bych Vás měl všechny naprášit, takže mám průser tak jako tak.“ Sedím tam si k nim a další dvě hodiny a žvaníme o jejich plánech, cílech a šancích.
