V zajetí chlastu aneb Zpověď učitele 1. kapitola

Tak jsem zase zpátky. Váš Jarda Chvástal. Proč jsem se vrátil? Tohle prostě musíte zažít. Na psaní poezie v době globální krize a oteplování kašlu. To je o ničem. Ale takové školství, to je jiná káva. Už čtrnáct dní dlím ve své garsonce a pokud nezačnu něco dělat, tak se opravdu uchlastám. Navíc mi končí podpora a vzpomínka na Ivana bezdomovce mne stále častěji budí ze spaní. Půjdu tedy učit na učňák. Shání tam učitele elektro a ředitel Ing. Javor mi odepsal, ať se dostavím k přijímacímu pohovoru.

Hned ve dveřích se mne zástupce ředitele, mimochodem bývalý lampasák, suše ptá.

„Pane Inženýre, jste připraven na válku?“

„Sloužil jsem v Olomouci.“ odpovídám vtipem s vědomím, že mluvme s nadsázkou.

„Tak se připravte na to, že po Vás budou házet šipky, přitom vás natáčet na mobily a celá Vaše defenzíva bude umístěna na internetu.“

Pokračoval zcela vážně vysloužilý komunistický voják. Dochází mi, že se nebavíme na hladině humoru.

„Pár jich je slušných a ty musíme chránit.“ uklidňuje mne v zápětí, abych mu náhodou hned nezdrhnul.

„Já si s nimi poradím.“ Navazuji sebevědomě na konverzaci, abych zapůsobil. Přitom mi letí hlavou, jaký gauner jsem byl tehdy na učňáku já a jak mne chtěl mistr odborného výcviku zašlapat do země..

„Myslím, že když už jsem jednou byl na druhé straně barikády a znám jejich myšlení, snadno je rozvrátím zevnitř.“ Pokouším se otočit přijímací pohovor do uvolněné atmosféry.

„No jak myslíte? Ale jestli Vám mohu poradit, tak žádné bratříčkování.“ Přistoupil zástupce na mou formu rozhovoru.

„Mně se osvědčil tvrdý a nekompromisní teror. Chválit jen ve výjimečných případech a za výjimečných okolností.“ Pokračuje ve pseudo pedagogické lekci.

Já si ale naopak myslím úplný opak.

Takový kluk, co má doma už třetího tátu závislého na chlastu a mámu prostitutku, se musí chválit, chválit a zase jenom chválit. Toto přesvědčení jsem nabyl z vlastní zkušenosti, při vzpomínce na učiliště. Když mne tehdy někdo pochválil, tak to byl den D. Myšlenky mi přetrhne sekretářka ve dveřích.

„Pepo, druhá A - Gajdoš.“mluví na zástupce unaveným hlasem. Pepa se zvedá a zapíná školní rozhlas.

„Žák Gajdoš se okamžitě dostaví k zástupci ředitele.“ Rezonuje školou Pepův hlas.

„Promiňte, kdyby jste měl při výuce potíže, tak takhle to funguje. Pošlete mi ho sem a já si ho srovnám.“Podává mi ruku na znamení že se mnou skončil.

„Tak tedy hodně štěstí.Kabinet máte ve druhém patře s kolegou Falbrem.Tam máte i rozvrh hodin. A stavte se na personálním sepsat smlouvu. “

Nechápavě na něj civím, jestli to myslí vážně. Žádné seznámení se s kolegy? Žádné předání klíčů, vyučovacích pomůcek a dokonce ani žádné podklady k výuce?  A sakra. Vím jen že mám vyučovat elektrotechniku a fyziku.

„Myslím, že já to potřebovat nebudu.“ Uklidňuji ho sebevědomým podáním ruky a mizím.  

Trochu nejistě se ploužím relativně tichou chodbou hledajíc svůj kabinet. Najednou rána.

„CRRRRRRR.“ V tu chvíli se z pěti dveří na chodbě naráz vyvalí sto padesát studentů a já mám poprvé možnost vidět ten materiál. Přitlačím se ke stěně aby mne ta vlna tsunami nesmetla.

„Sakra, to tam nemohou místo toho šíleného komunistického zvonění pustit třeba ukázku Janis Joplin?“ napadá mne, co bych jako první v tomhle ústavu změnil.