V zajetí chlastu aneb Zpověď bezdomovce - 19. kap. "nová šance"

Po čtrnácti dnech trucování v chlívech zjišťuji, že jsem na Jitce naprosto závislý. Kdykoli ji slyším na schodech, přilepím oko na špehýrku, abych ji jen zábleskem zahlédl. Ani nevím kde nahoře bydlí. V děcáku? Asi v děcáku. Je pro mne Popelkou  i Čachtickou Paní. Nemluví. Ani když pouští šukoamanty. Jen vždycky otevře a pokyne rukou. Není, němá? Vždyť se mnou mluvila.Mám v hlavě  zmatek a v duši úzkost, že se bojím jít i na záchod, abych ji náhodou nepotkal. Takhle to dál nejde. Napíši báseň a nechám ji ležet na schodech.

NOVÁ ŠANCE

Dočista posedlá samotou,

od strachu z nemístných žertů.

Zná jen to stavení a stůl,

stůl plny nezralých veršů.

Potkáš ji po prvé,

zlehka se usměje.

Potkáš ji po druhé,

pohled tvůj příjme.

Po třetí už se ti vyhne.

Sotva dopisuji poslední slovo, někdo klepe.

„Ťuk , ťuk,ťuk,. pane Jardo?“ Jitka! Jako když do mne střelí.

„Momomoment.“ do prdele, ještě tady začnu koktat. Jitka, co teď? Chaoticky na sebe rvu zatuchlé džíny, propocenou košili a současně kopu pod postel péčka.

„Něco se děje?“ ptám se přes dveře, abych získal čas.

„Tak trochu, …“ zní tlumená odpověď

A sakra, já věděl že to skončí průserem, já to tušil, že kuplířství se dnes nenosí a nebo když, tak se to musí umět. Zamítám myšlenku generálního úklidu, pootvírám dveře, abych se protáhl na chodbu aby Jitka ten čurbec neviděla.

„Máte zde doporučený dopis.“ Podává mi mně dobře známou červenou obálku.

Třesu se jak po absťáku. Ne kvůli té obálce, na ně jsem si za ta léta zvykl. To kvůli těm modrým očím, co mne rentgenují.

„Sakra, už je to tu zase.“ Teď už  vibruji jak robertek s novými baterkami.

„To chce klid, pojďte nahoru na kafe. Teď tam nikdo není.“Snaží se mne uklidnit a bere mne za ruku. Opírám se o futro, abych získal alespoň trochu stabilitu.

„Pojďte, třeba to je jen z pracáku.“ Povídá s nadhledem a táhne mne po schodech do bytu. Už se ani tak netřesu. Cítím z její dlaně hřejivou energii a třes se zcela vytrácí. V kuchyni už jsem zcela klidný, ale podívat se do jejich modrých očí ještě nedokáži.

„Turka nebo rozpustný?“ ptá ledabyle zády ke mně.

„Mně je to jedno.“ Civím na obálku na stole. Razítko i datum jsou  rozmazané a je dost ušmudlaná. Asi se  válela venku na dlažbě,…

„Vy si asi myslíte, že jsem tady taky za děvku? Myslíte, že mne to tu baví?“ trhá mé myšlenky o obálce při zalévání kávy a pokračuje.

„Váš bratr mne zde schoval před,… Ale to je jedno.“ náhle se zarazí, sedá si ke mně a já se opět rozklepal.

„Pojďte podíváme se na tu krásku společně.“ S jistotou úřednice na poště trhá lem obálky.

„No prosím, Pracák. Končí Vám podpora.. tady píšou.“ Odhazuje to obludné rekomando a bere mne opět za ruku, jako kdybychom měli těsně před svatbou.

„Chcete slyšet můj příběh? Bratr říkal, že prý píšete?“ náhle mění téma

„Jinak, já jsem Jitka.“ Stále drží mou ruku na stole a na znamení pozdravu ji trochu více stiskne.

„Jarda.“ Teprve teď mám odvahu se podívat do těch modrých očí. Její dlaň ze mne vytáhla veškerý třes a konečně jsem se uvolnil.

„Houby píšu. Je to jen takové tlachání vysloužilého alkoholika.“

„A dáš mi to přečíst?“zní to téměř prosebně

„Ne. Není to ještě hotové a myslím, že nikdy nebude.“ Omlouvám svou nepřístupnost.

„Chápu, ale můj příběh feťačky by se ti tam možná hodil?“ Opět mi více stiskává ruku a na tváři cítím její pohled.

„Feťačky? To si ze mě děláš prdel né? Po tykání se zbavuji veškerého ostychu a konečně zase mluvím svou řečí.

„Lesbička a feťačka. no to je mazec. A já se musím zamilovat zrovna do ni.“ Po 14-ti dnech se zase směji.

„Nejsem lesbička. To jsem jen tak plácla, abys nic nezkoušel. No a s tím fetem jsem na tom stejně jako ty.Možná ještě hůř!“ Směje se jako by to byla nevím jaká prdel.

Zcela nevědomě ji beru kolem ramen a naše pohledy se setkají na dalších 40 let. Alespoň mi to tak připadá.

„Jitko, tenhle bordel tady musí skončit. Nevím kolik jste za těch 14 dní vybrali, ale najdu jiné řešení jak to bráchovi splatit. Promluvím s ním.“

„Je v Egyptě.“ Špitá Jitka

Najednou mám tolik enegie jako když jsem tehdy odcházel od bezdomovce Karla.

„A co se týká tvého příběhu? Tak ten snad ani slyšet nechci.“ Teď ji na oplátku zase já více stisknu ruku a ještě víc si ji přitáhnu.

„Těch kopanců a kotrmelců je tam už tak akorát. Je čas na něco pozitivního. Třeba napsat tady o tom, co se právě teď tady děje. To myslím, že by bylo dobré.“ Začínám se také smát. Kdyby to bylo v Sauně a já měl 3 promile, tak prosím. Ale dopoledne v kuchyni a střízlivý se dvěma kurvama vedle v pokojích? To se mi nezdá. Tomu nikdo neuvěří.“

  rozvíjím úvahu a cítím, jak si pokládá hlavu na mé rameno, což mne ještě více nabijí.

Teď si mohu sáhnout i na její vlasy a připadám si fakt jak v Argentinský telenovele.

„Tohle snad ani nejde popsat.  Ne, na to nemám.“

Uzavírám myšlenky a naše ruce se vpíjejí do sebe. Náhle se Jitka zvedá. Slyším, jak dává snědejm holkám volno a zamyká vchod.

Naše mazlení nebere konců.

Trvá to celých pět vteřín. Pardon, chtěl jsem napsat hodin.

Klepání na dveře a mobily nadržených ženáčů s nadšením ignorujeme.

„To bude pěknej  průser až se brácha vrátí z toho Egypta. “