V zajetí chlastu aneb Zpověď bezdomovce - 15. kap. "spirála"

Zažádat si v České Republice u živnostenský list znamená předplatit si vstupenku do kriminálu. V dobré víře, že budu podnikat ve fotovoltaických elektrárnách pro rodinné domy  a budu prospěšný všem, zažádal jsem si opět o živnostenský list. Chyba. V tom okamžiku se mé osobní výdaje zvedají o dalších 2500Kč/měsíčně za sociální a zdravotní, aniž bych vydělal jedinou korunu. Navíc se dočítám, že fotovoltaika v Čechách končí aniž by sotva začala. Prý nespolehlivá energie. Debilové. Hnědouhelná pánev je prý jisto jistá jistota. Kreténi.Tak ten živnosťák  zase hned přeruším a vracím se prošlapanou pěšinkou zpátky na pracák.

„Dobrý den, tak mi to podnikání zase zkolabovalo!“ povídám na pracáku s nehranou lítostí. Před 14-ti dny pln optimismu jsem je ubezpečoval o mém podnikatelském záměru, jak už jim nebudu na obtíž a že se mne konečně zbaví.

„Pane Chvástal, to už ale budeme muset sestavit individuální akční plán a pošlu vás do motivačního kurzu.“ Povídá výhružně se strojovou samozřejmostí.

Třeštím na ni oči, jakou že řečí to na mne mluví.

„No pane jo! Říkáte akční? A motivační?“ Zvedám se a odcházím.

„Počkejte, počkejte, to nemůžete,…. Nebo vás vyřadím z evidence,…“ slyším ještě za dveřmi.

„Poslužte si!“ brumlám mezi lidmi na chodbě.

Mé první kroky vedou do sauny. Jedno pivo mě snad nezabije. Utěšuji se, že mám ještě ten -azyl pro zamilované- a tak přežiji i bez toho jejich pracáku.

V sauně, kde jsem celý měsíc nebyl mne vítají jako olympionika vracejícího ho se s pěti medajlemi.

„No to je dost, Už jsme si tu mysleli, že jsi nemocnej.“ Vítá mne Michal a hned mi podává právě natočený kus.

„No to si piš, že jsem marod. Na hlavu!“ otočím do sebe sklenici na ex.

„Sháněl tě tu ten bezdomovec Karel.“

„No, toho budu asi potřebovat.“ A už v tom zase jedu. Na lístku přibyla 14-tá čárka.

V alkoholické mlze si uvědomuji, že azyl pro milence už taky tak nejede jako v lednu a donekonečna prát potřísněná prostěradla mi už taky leze krkem.

V noci se probouzím úplně mokrý ze sna, jak mne zatýká  finanční policie, vede mne ulicí k výslechu s vysačkou na krku -KUPLÍŘ-.

A zase je tu ten pokocovinovej pocit  prázdnoty a beznaděje.

Tím, že jsem ráno v osm vyrazil na vyprošťovací pivo do nonstopu pod krycím pod názvem –Domeček-, jsem definitivně zazdil i tuto svou jedinou formu příjmu. V těchto zařízeních jisto jistě potkáte někoho, kdo si chce postěžovat, jak je ten svět nespravedlivej. A ejhle bezdomovec Karel.

„No nazdar Komouši“ vítá mne už ve dveřích.

„Tě bůh, kapitalisto.“ Snažím se o humor.

„Tak povídej, co nového ve světě střízlivých, …jdeš zapít vítězství sama nad sebou?“

„Vole.“ Sedám si k němu a popisuji svůj stav.

„Tak tedy vítej mezi bezdomovci,.. Oldo hoď nám sem dva rumy.“ kyne na mladíka za barem.

„Počkej, mám ještě ten barák,….“ hájím svou pozici.

„Hovno máš!“ pokračuje

„Tím že nejsi na pracáku v evidenci, tak za tebe nikdo neplatí zdravotní a oni si to tam pěkně sčítají a sčítají a  k tomu si ze zákona připisují tučné penále a za pár let si pro ten barák přijdou.“ Na potvrzení toho co právě řekl, kopl do sebe velkej rum.

„A Věř, že když to je ze zákona, tak ti nepomůže ani ta Tvoje Jílková.“ otře palcem pěnu z půllitru a na dva zátahy ho polkne.

„Víš v čem je tvůj problém?“ pokračuje

„Ty jsi prostě nenapravitelný finanční romantik!“ odpovídá si sám sobě.

„Ale houby. Jen se točím v nějakém začarovaném kruhu.“ Analyzuji svůj stav.

„Ty nejsi v žádném začarovaném kruhu hošíčku. Ty už jsi dávno ve spirále!“ Bere mne kolem ramen jakoby říkal, „Vítej mezi nás.“

„Co mi to tu vykládáš o té své spirále?“ Vymknu se mu z nevyžádaného obětí a šelma zlosti schovaná v mém nitru se probouzí. Tři piva ji ještě více rozdráždily a jako smyslu zbavený vrhám těžký popelník do skleněné výplně dveří toalety abych si ulevil.

V zápětí je u mne ranař Olda od baru a přesně mířeným kopem do hlavy mne posílá k do bezvědomí.

I když je „už“  březen venku je setsakramentská zima. Procitám nad kaluží krve a skrytě sleduji spěchající lidi na ranní spoj.

„Do prdele.“Přetahuji přes hlavu kapucu aby nebylo vidět můj zbídačený stav. Nejraději bych se vypařil a nebo propadl do země, tak tam zatím trčím jak zahalená kamenná socha. A lidi dál proudí do práce a míjí mne s takovou samozřejmostí, jako bych tam seděl už tři roky.

Náhle pod kapucí slyším, jak přibržďuje auto. Nemám odvahu se podívat.

„Už je to tady. Záchytka, policie a zřejmě nařízená ústavní léčba…“předvídám následující běh věcí.

„Pane, nepotřebujete pomoci?“ptá se ženský hlas ze záhrobí.

„Krvácíte,..“ Nakouknu z pod kapuci a před sebou vidím rozmazaný přelud.

„Jste celý od krve, pojďte, vezmu vás na pohotovost.“ A snaží se mne nadzvednout.

„Zasviním Vám auto slečno, ne to bude dobré,“nepřesvědčivě se vzpírám. To už se ale oba dva potácíme k její škodovce.

„Nevadí, mám tam starou deku.“ oponuje s razantností zdravotní sestry.

Co jste vyváděl?“ ptá se cestou, snad aby řeč nestála.

„Ani Vám nevím. Sloužím u jednoho pána a on mne teď trestá!“ zkouším poděkovat vtipem.

„To znám, alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán.“

Jako když dostanu další ránu.

„Cože? Vy to znáte?“ stahuji si kapuci, abych si ten přelud co mne veze do špitálu konečně prohlédl.

„Jsem alkoholička, co už 5 let nepije.“říká přirozeně a s úsměvem.

To už vjíždíme do bran fakultní nemocnice.

„Hodím vás přímo na chíru, ten ret bude chtít zašít.“

„O jéj, šití rtu, to bude teda chuťovka, šišlám s napuchlou hubou.

Zastavuje přímo přede dveřmi a citlivě palcem ruky zkoumá hloubku tržné rány.

„Přece nechcete mít do konce života tenhle roštěp?“ Vystupuje a odbíhá kamsi do labirintu špitálu. Dochází mi, že to bude asi opravdu zdravotní sestra, to když se vrací s vozíkem a dvěma pomocníky.

Nebyl to jen rozbitý ret. K tomu i přeražený nos, naštíplá sanice a pohmožděné koleno. Ten magor, co do mne kopal měl okovaný boty.

Myslím, že teď budu mít dostatek času přemýšlet o tom jak se z té spirály vymanit. Napadá mne při prvním stehu nateklého rtu.