V zajetí chlastu aneb Zpověď bezdomovce - 11. kap. "U bezomovců"

Po pátém pivu dostávám takovou hrůzu z vlastního domu, že jsem na Karlovo pozvání ,- přespat s jeho kámoši - kývl. „Karle, já to nechci vidět, co se tam zase děje. Já ten dům začínám v fakt nenávidět. Je to možné? Dům o kterém jsem vždycky snil a který jsem 10 let budoval. Sakra!“ ptám se cestou vedoucí kamsi. Mlčí. Po půl hodině jsme na místě. Celta natažená mezi teplovodními rourami Opatovické elektrárny, z chvojí „tepelná izolace“ od země, tak jak to znáte z televize. Spousty vlhkých, páchnoucích dek, spacáků a hadrů. Okolo dva stíny a přikládají na skromný oheň. „Kde je ta energie co jsem měl na začátku? Do prdele!“ Odpoví mi někdo?“ hulákám na hladinu Opatovického písníku. Od hladiny slyším tenký odraz „Prdele, …dele,…“  „To znám!“ promluví konečně Karel s ledovým klidem. „Cože?“ „Prostě to znám. Myslíš že jsem v životě nic nepostavil a v zápětí o to nepřišel?“ mluvil vyrovnaně a téměř s úsměvem. „Tak povídej! Třeba mne to nakopne a něco se ve mně zlomí.Já prostě nemám sílu se vzepřít.“ Pláču jak malé děcko, chumlám se do vlhké deky na zemi a přiléhám na promrzlou zem k ohni.  

Ze tmy se šorají další tři stíny a kdyby nebylo – 15 stupňů, tak si připadám jak na pionýrském táboře. Nemáte tušení jak v takovém mrazu člověk rychle vystřízliví.

Karel si přisedl jako poslední, rozhrábl klackem oharky a spustil.

Můj tatínek říkával.

 „Lidi mají k sobě tak blízko, jak hluboko mají do žlabu.“

Ozývá se souhlasné mručení, jak v buddhistickým klášteře. Karel ze rozhlédne po přísedících, aby si vyžádal klid.

A že byl tehdy ten žlab hodně hluboký.

Brali jsme se v Mnichově a za svědky měli dva kufry.

Psal se rok 68 a celý svět byl nervózní ze studené války,  co rozehráli soudruzi na východě.

A když jsou lidi kolem tebe nervózní, jsou i méně vstřícní.

Nejdříve nás měli za Turky, Ukrajince, špiony či jiné zoufalé přistěhovalce, kteří jim berou práci a nabourávají čistotu rasy.

Majka, má žena,  si našla práci v nemocnici. To se ví, že nejdříve jen  jako pomocná sestra.

 No a já? Přes nádobí, prodejce knih a další docela zajímavé profese, se pomalu blížil ke svému oboru, vyšší matematiky, compůterů, softwarů, …prostě celé to rodicí se dnešní Windows, skryté někde v prvním měsíci těhotenství.

Ty jo, to musím napsat a začínám si dělat skromné poznámky na účtenky ze Sauny. 

„Karle, představ si, že mě dnes nechali vyplnit chorobopis paní Ingrid!“ hulákala Majka radostí v chodbě našeho pronajatého bytu.

„Tak snad přece jen nebudu celý život umývat zadky!“ točila se tou chodbou  jako prima balerína, až se celá rozechvělá schoulila do mé náruče.

Takové okamžiky se nezapomínají. To jsou ty střípky barevných sklíček, vteřiny, kdy se počínají děti, kdy budoucnost dostává nový rozměr.“

Jeho vyprávění je tak poutavé, že téměř nevnímám jak mi do prstů proniká mráz . Chvíli se mi zdá že je v transu a své okolí vůbec nevnímá. Nevšiml si ani, že si k  přisedají  další stíny a okolo ohně začíná obíhat pet lahev.

„I mně se začalo konečně dařit.

Programovat v jazyce Pascal, Basic a jiných nesrozumitelných šifrách umělo v roce sedmdesát dva jen pár nadšenců a význam toho kam to povede si tehdy téměř nikdo neuvědomoval.

První úspěchy automatizace a technické globalizace byly ale již zřejmé.

I  v tomto jsem tehdy nemýlil.

Když Váš šéf neumí to co Vy, roste Vaše prestiž, a když roste Vaše prestiž, stoupají i čísla na Vašem účtu a když stoupají ta čísla, roste i Vaše naděje a když roste naděje, jste hnáni odstředivou silou spirály a spirála,……. to je Jardo základní tvar  vesmíru.

Samozřejmě že se to ví, ale skutečnou podstatu spirály chápe málo kdo.

 „Proboha, ten člověk mluví jak kniha!!“Přisedli si další dva posluchači a jeden si dokonce sedl do „druhé“ řady.

Karel čeká až se „pohodlně“ usadí a pokračuje.

Pak přišlo další náramné období  v podobě Kateřinky a Honzíka. Zná to každý, kdo má děti a každý to prožívá jinak.

Pokud jste ale v cizině bez možnosti návratu,….. je to přece jenom trochu jiné.

Nechci říci horší nebo lepší,….prostě jiné.

Více strachu, více zodpovědnosti a snad i více radosti, byť i  ze sebemenšího úspěchu.

 Oba jsme vynikali ve svém oboru, oba jsme milovali své děti, oba jsme si byli jisti, že teď nás čeká už jen to dobré.

Měli jsme vše.

Na chvíli se odmlčí jako by nevěděl jak dál.

 „Víš jak jsem mluvil o tom tatínkovým žlabu?“ významně se dívá na mne.

 „Žlab byl najednou moc mělký a naše semknutí se začalo tříštit. Plíživě, zákeřně, bolestně."

Je to jako s tou kuličkou na provázku. Čím více s ní točíš, tím více ti provázek klouže mezi prsty a kruh se mění ve spirálu!“ A teď už zase mluví k celému osazenstvu tohoto nenahlášeného shromáždění.

"A Spirála?!?! Spirála lidi, to je kurva! Rozpíná se aby se zase smrštila a pulsuje v nepředvídatelných rytmech směrech a rozměrech."

"Pokud si nedáte pozor, semele vás to a vyplivne na Mnichovském nádraží mezi bezdomovce.“

Opět se na chvíli odmlčel, snad aby dodal důležitosti tomu co právě řekl a nebo aby se uklidnil.

Civím na něj jak na zjevení. To by byl diktátor jak prase, napadá mne.

 „A tak jsme se i my čtyři dostali do kruhu, který se pomalu měnil ve spirálu."

 "Oba jsme věděli o tom nebezpečí ve středním věku. O pozvolném stárnutí, marné touze vrátit se alespoň o dva dny zpět, tiché obavy z nemocí, které určitě přijdou! Přesto jsme byli přesvědčeni, že nás to neporazí. "

 "Porazilo!“

 „A děti už neuvidíš!!!“ napsala na holou zeď našeho bytu.

Měla pravdu.

„Pak věci dostaly spád a já nastoupil cestu bezdomovce.“

Netáhlo mne to sem, tady by mne za emigraci stejně asi zavřeli, tak jsem vyrazil na sever.

 „To Vám je lidi úplně jiný svět. Těmi drsnými podmínkami jsou tam lidé tak zocelení a ohleduplní, že jsem se tam usadil a zdálo se, že mohu začít úplně od začátku."

"A když jsem se  vrátil a z našetřených Dánských marek koupil byt, napsal dětem, že teď už bude vše v pořádku, exekutor mi po výpočtu dlužných alimentů byt sebral. A kdo podal žalobu…..?“

„Neptejte se kdo.“a zahanbeně sklopil hlavu.

„Kdo?“ zaznělo ze tmy.

„Děti.“

„Tohle přeci normální člověk neudělá, aby se sebral a odjel, neplatil alimenty a nechal vše padat volným pádem. To udělá jen šílenec!"

"Pravda, nechal jsem se vyprovokovat, když za mnou přišli s eskortou, že mne předvedou k soudu, kam jsem se měl dostavit hned po rozvodu. To že jsem tu nebyl, nikoho nezajímalo."

"Prát se s  policajtama  jsem se asi neměl, to je pravda."

"Tak jsem jim to podepsal, ať se o to porvou mezi sebou a zabydlel se tady. Alespoň mám o starost míň a tady je teplo, jídlo a někdy i sranda. Ha ha ha..."  zasmál se vlastní absurditě.

"Člověk musí brát život tak jak jde a nevzpírat se.“zakončil pokusem u filosofii, už jen tak sám pro sebe a dopil čtvrtou kolující petku s tím odporným šňapsem.

Beze slova a pozdravu se zvedám a odcházím rozprášit všechny ty exekutorské hyeny a krysy točící se kolem mého domu.

Nabitej energii jak Gal Asterix.

A oni si tam dál sedí v mrazu u skomírajícího ohně, jakoby se nechumelilo, ale ono přitom hustě sněží a je -15.