Tato kapitola nebude moc dlouhá, protože ji píši v Sauně a nevím jak dlouho mne zde Michal nechá a za jak dlouho budu zase tak ožralý, že neudržím ani tužku, natož myšlenku. Zatím jsem vše psal střízlivý v teple domova přímo do PC.
Možná někdo z vás zná takový ten pocit, kdy se bojíte jít domů s hrůzou v hrdle, co vás tam čeká a co se zase bude dít. Tak přesně tenhle pocit mám. Po propuštění z policie, kde předběžnou škodu vyčíslili na 15 tisíc jsem to vzal přímo do Sauny, abych se trochu srovnal . Rozklepanej na těle i na duchu říkám Michalovi o jedno pivo na dluh do zítřka.
Říkáte si, že to je docela drzost? Po včerejšku a bez peněz?“ Alkoholik tak neuvažuje. Alkoholik, totiž vůbec neuvažuje. Historek jakou jsem včera spáchal já jsem tam viděl na tucty.
„No ty zas vypadáš!“ vítá mne Michal jako by se včera nic nestalo a podává mi okamžitě čerstvě natočený zlatavý mok.
„Jaké to bylo? Já ale policajty nevolal, jestli si myslíš.“ Vysvětluje zbytečně.
„Já vím, jsem vůl,…“ a sedám si do nejtemnějšího rohu. Hlavou mi lítá zmatená masařka, co chce ven, ale neví jak. Michal mi automaticky nese druhé pivo se slovy: „To bude dobrý!“
První kus nepatrně zmírnil mé abstinenční příznaky a tak druhý kousek si vychutnám na dvakrát.
„Michale, půjčíš mi propisku a pár účtenek?“ ptám se u třetího piva.
„Snad nebudeš psát básně?“
„Ne, budu psát -Ódu na radost-.“ reaguji na jeho výsměch pokusem o vtip, protože tu tužku chci. Začínám psát.
Přichází Karel, místní bezdomovec a tím, že jsem tady opět první, automaticky si sedá ke mně. Známe se od vidění a občas hodíme řeč. Chodí se sem ohřát.
„Nazdar Komouši.“ Zdraví mne obvyklým pozdravem.
Odkládám tužku, protože vím, že je po psaní.
