V zajetí Černého Petra

Každý si v životě občas vytáhne svého Černého Petra. Někdo vícekrát, někdo třeba jen jednou. Brutální hra. Hrávali jsme ji s dědou na Vrchovině. Předat Černého Petra, totiž není žádná sranda. Jde jen o to, nelitovat toho druhého a za každou cenu mu předat tu prokletou kartu.

Za těch šest měsíců v kriminále jsem si náramně odpočinul. Lidi, to vám je pohoda. Nikdo vás nehoní, nic neřešíte, (až na ty sprchy), máte dost času na přemýšlení, proč se Vás Černý Petr pořád tak drží, co děláte špatně a jaké máte šance. Zatím co jsem bručel a užíval si, můj opravdový přítel Michal se staral o celý dům. Velice výhodně ho pronajal, abych měl alespoň něco do začátku, až se vrátím.

Za těch šest měsíců se ale také venku hodně věcí stalo.

Tom se ještě více nořil do dluhové propasti a táhl tam i mou nebožku s dětmi. Přestal pracovat u firmy a vsadil na jedinou kartu a to vymáhání dluhů pro PROVIDENT. Dobře placená práce, ale taky pěkně nebezpečná. Stačí Vám na to jen basebalová hůl a přesvědčení, že konáte dobro. Zaskočil jsem za nim do „jeho“ baru. Nejdříve jsem se chtěl tomu nerovnému soupeři vyhnout, ale pak mi došlo, že tak se Černého Petra nikdy nezbavím.

„Čau Tome.“ Oslovuji ho ze zadu. trhlo to s ním

„Nazdár, tak už tě pustili? Jardo, já v tom fakt nejedu, myslím v těch alimentech …“ vrtí se nervózně na baru, zaskočen podává stupidní vysvětlení.

„V pohodě. Je to za mnou“ přerušuji jeho chaotické chování.

„Díky, že jsi mne tenkrát nepráskl.“ Zkouší to z druhé strany.

„Za co? Vždyť to byla nehoda.“

Loknu si piva a usmívám se tím nejpitomějším způsobem, přesně tak jako když jsme hrávali s dědou na vrchovině ten podivný karban.

Civí na mne jak na zjevení a teprve teď mu zřejmě dochází, kdo jsem. Už mu snad i dochází že vím, že bydlí opět u Jany, žádných čtvrt miliónu co si na sebe půjčila za ni nesplácí a v klidu se nechává se živit.

Myslím, že to určitě ví.

„Víš Tome, mám problém.“

„Už zase?“ ptá se s předstíranou lítostí a pomalu se zklidňuje.

„Jo, už zase.“ Pookřeje.

„No a jak ti mohu pomoci?“ blbější otázku jsem nečekal.

„Vyřiď Janě, že žádám o snížení alimentů na minimum a u soudu budu požadovat vysvětlení, na co si brala půjčku čtvrt miliónu a kolik měsíčně splácí. Ať sebou prosím tě vezme výpisy z banky, ať tam nelítáme na třikrát. Soudkyně bude chtít vidět, kolik,  kam a hlavně za co těch osm tisíc měsíčně  splácí.“ V zrcadle vidím, jeho tuhnoucí výraz. Dochází mu, že vím všechno. Snad mu i dochází, že tu nejsem proto, abych ho poplácal po zádech a že je vše odpuštěno. Dochází mu, že jsme stále ve válce

„Víš, jako kriminálníkovi mi asi děti do střídavé péče nesvěří, a tak se s ní chci domluvit normálně po dobrém. Chci je každý víkend alespoň na jeden den a o prázdninách půl na půl.“

„No, to nevím Jardo. Na to ti myslím nepřistoupí.“ Odpaluje téma jak golfový míček.

„Já se tě neptám, co víš nebo nevíš. Já tě žádám, aby jsi to vyřídil.“ Konečně ho plácnu po ramennou.

A jinak konec dobrý, všechno dobrý.“ Zakončuji s úsměvem a ťukám si o jeho sklenici na důkaz smíru.

V klidu dopíjím třetinku piva a mizím.

„Tak čau, vyřídíš ji to viď?“

Konečně ho vidím v rozpacích. Netuší. Jen tak sedí a civí před sebe jako by tam byl vějíř karet a mezi nimi ten zlověstný Černý Petr.