"Úsměvné" historky Vendy Holana

Venda se u Jany zabydlel co by dup. Ve stávajícím podnájmu ho už pálila půda pod nohama a vztahy s domácím si žádaly okamžité řešení.  Jako obvykle - útěk. Za to Jana rozkvetla jak růžička. Včera ji začaly prázdniny a tak s mateřskou láskou vyčkává, kdy se Venda vrátí z obchůzek po parcích.

„Janičko, mám luxusní nápad!“ vrací se hned druhý den s nevídaným nadšením a chrlí na ni představu jejich první společné dovolené.

„Za týden se vrací Aleš ze Švýcar a já ho střídám na štaci do Španělska. Pojedeš se mnou.“

Nečeká na odpověď a dál ji válcuje.

„Protáhneme si to tam o čtrnáct dní na Kanárech. Pak Itálie a zpátky domů přes Alpy. Stejně jsou všude dovolené, tak si to můžeme dovolit.“ Náhle zmlkne, jako by narazil na problém.

„Byla jsi vůbec někdy ve Španělsku?“ ptá se okatě přiblble.  

„Ne.“ Špitne v němém úžasu, co je v něm najednou za nadšení a energie.

„A pojedeš? Toro!“ obejme ji a dotanguje s ní až do ložnice.  

„To bylo fajn. A kolik by to stálo?“ ptá stále v jeho objetí na rozestlaném letišti.

„Nic. Janičko, pro tebe nic.“ Vraží ji jednu pusinku za druhou a už to zase vypadá na nevšední sexuální zážitek, tentokrát ve Španělském rytmu

„Spát budeme v kabině a jídlo si vezmeme sebou.“ Odhaluje její krásné tělo a nepřestává s laskáním.

„Na toalety pár eur ještě mám z minulé štace.“ Brumlá do salvy polibků u jejího pupíku.

A právě tyto každodenní teatrální návraty domů, vyvolávají v Janě euforii štěstí. Každý den jiný nápad, každý den odpolední milování, každý den jiný styl.

Až jednou ve čtvrtek. 15 hod. …16 hod, žádný telefon. Vždycky volal, i kdyby to mělo být jen půl hodiny.17hod. 18hod., Nic.Zavolá mu, Tohle není normální.

„Vendi?“ s úzkostí v hlase pouští strach do éteru.

„Jani promiň, budu tak za dvě hodiny.Pa“ Zavěsil. Sláva, je živý. Byla první myšlenka a všechno z ní spadlo. Asi chytil toho úchylka a je u výslechu na policii. Rozvíjí úvahy, co se mohlo stát. Opět se ji vrátila energie do posledního kousíčku jejího svůdného těla a letí do marketu pro nákup. Dnes mu udělá takovou večeři, jakou nedostane ani v tramtárii, natož ve Španělsku.

Ve 21hod. konečně dorazil. Hotovej, zlomenej, vycuclej.

„Co se proboha stalo?“ je první její reakce na tu trosku ve dveřích.

„Ani se neptej brouku. Aleš měl nehodu. Nic moc, jen pár plechů. sklo, a hydraulika.“

„A je v pořádku?“skočí mu do řeči

„\jistě, On jistě. Ale já jsem v řiti. V pondělí máme jet do těch Špatněl. Pokud tam nedorazím, penalizace jako kráva a tady ty kachny prodají jinam.“ Hlava mu padá do dlaní na znamení, že už vyčerpal všechna řešení.

„No a v čem je problém. Auto se opraví.“ V naivitě zkouší navodit optimističtější atmosféru.

„Neopraví, nemám na to prachy. Šedesát papírů. Pojišťovna to proplatí za měsíc, Aleš to má ve zboží, banka mi nepůjčí pro loňské ztrátové daňové přiznání a lichvářům to nedám. Za každý den 1000Kč. To jsem se nezbláznil. Hajzlové. Kurva fix, to se musí stát zrovna nám, když jsme si chtěli trochu povyrazit.“ Jeho utrpení eskaluje třísknutím do stolu.

Takového ho Jana nezná. Bere mu hlavu do dlaní a dává mu dlouhatánskou pusu.

„Počkej.“ Zvedne se a jde do ložnice. On tam dál truchlí jak chlapeček nad rozbitým autíčkem. Když se vrací, má v ruce stoš bankovek.

„Tady to máš brouku.Bude to stačit?“ pokládá posledních ušetřených 80 tis na prázdnou sklenici pro víno u prostřeného stolu. Pojď se najíst, ohřeji to. Nechá ho tam, aby nemusela poslouchat, že tohle od ní nemůže příjmout, že ji to hned jak mu proplatí pojistku vrátí a další důkazy jeho vděčnosti. Nemá to ráda.

To ještě netuší, že Venouš všechna ta dopoledne trávil po hernách a už dávno je, jak se dnes říká, v neřešitelné „dluhové pasti.“ Naposledy se luxusně pomilovala, aby ho už nikdy nepotkala.