Školství – lyžařský výcvik -

Mé obavy z neovladatelnosti a arogantnosti dnešní mládeže byly zbytečné. Kluci si sice dali po ránu rum a cigárko, ale to bylo asi tak vše. Snad čekali, jestli zpanikařím a budu je debilně trestat a nebo je budu brát  takoví jací jsou. Dalekohled jsem použil asi dvakrát, když v tom se vedle mne ozval Dejvi s tím vymknutým kotníkem

„Pane učiteli, jakou máte nohu?“ tuším kam míří.

„Ne Davide, to nepůjde.“ Jeho Rossignolly za 25tis. si na svědomí fakt nevezmu.

„Ale půjde. To je jako na kole.“ Vybavuje se mi vlastní koketérie z myšlenkou z minulého týdne.

„To jsou úplně jiné lyže, než jsem jezdil.Ale děkuji.“ Chci té absurditě dát zajímavost a zároveň se vyhnout trapasu.

„No právě….“  Nevzdává to David. V tom se přiřítí  Chůďa, nahodí nás závějí sněhu a dorazí to otázkou.

„Ty, Dejvi, proč nepůjčíš panu učiteli lyže?“

„Nechce. Prý jezdil jiný typ.“ Vtipkuje Dejvi. Jejich humorné hecování mne nadzvedne a dívám se ze spodu na číslo té okované boty.

„Tak co? To půjde né?“ hecuje dál Chůďa. Je vidět, že jsou rozhodnuti mne na ten svah dostat.

Když přijíždí další, aby nahlásili případné ztráty, jak bylo domluveno, už rozvazuji tkaničky od pohorek.  Není zbytí.

„Počkáme na celou skupinu.“ Zahlásí vůdcovsky Chůďa.

. Bota mi sedla jak ulitá, ale pocit dobrý nemám. V tomhle si zlámat nohu bych fakt nechtěl. Uklidňuje mne jen, že lanovka je sedačková, takže se neztrapním hned zkraje. Po cestě vzhůru vytahuje Chůďa bezostyšně další placatici.

„Dáte si pane učiteli?“ Opět zkouší mou benevolenci.

„ Ty vole, jestli nás tady někdo uvidí, tak jsem doučiteloval.“ přihýbám si ze zpola vypité placky.

„Je to dobrý na stres.“ Vysvětluje na obhajobu.

„Já vím.“ mlčky přihlížím z pětimetrové výšky, jak pod námi sviští borci na snowboardech. Uklidňuje mne jedině to, že lanovka jezdí i dolů.

Nahoře nakopnu lyže a zkouším pohyb. Jde to. Dokonce se mi vybaví i bruslení. Dejvi měl pravdu. Jako na kole.

„Kluci, nezdržujte se, já se tady pokochám výhledem.“ Posílám je napřed, abych jim byl za zády. Možná z vděku, že jsem to s nimi risknul, nebo z ohleduplnosti, nečekali na mé neohrabané pokusy po dvaceti letech a zmizeli mezi davem svištícím se ze svahu. Sníh už trochu povolil, tak zkouším první oblouček.

„Ejhle, ono to půjde.“ Říkám si sám pro sebe. Zkouším druhou stranu a traversem přejíždím do protisvahu.

„Paráda!“  Sám ze sebe mám dobrý pocit a tak to pouštím trochu rychleji  ale pořád traversem.

„Ty debile, co se tu motáš.“ Slyším u levého ucha Průchuv hlas. Koutkem oka registruji, jak se na mne řítí osmdesát kilo živé váhy, osmdesáti kilometrovou rychlostí. Pecka, rána, záblesk a já letím o čtyři metry dál do lesa. Naštěstí jsem netrefil žádný strom. Cítím jen bolest v kyčli od toho nárazu, ale není to tak zlé.

„Je pane učiteli, to jste Vy.“ Zní mi v hlavě první slova po procitnutí.

„Promiňte, já ja Vás nepoznal…“koktá dál ze sebe a pomáhá mi na nohy a sbírat lyže.

„Co, co, tady děláte…?“ Je evidentně zmatený víc než já. Prohmatávám si kosti.

„Jdi mi z očí.“ První moje reakce nasranosti.

„Neříkal jsem na pohodu? Kdyby tady bylo dítě, tak ho zabiješ….“ Beru lyže na záda a po straně se belhám dolů, ostuda neostuda. Tak jak kolem mě sviští ti adrenalínvě žádostiví sebevrazi. Uvažuji a přehodnocuji.

„Nebyla to náhodou moje chyba? Motal jsem se tam jak vítr v bedně. Vyjel jsem mu z toho lesa a on kdyby stokrát chtěl, už nemohl nic dělat. Myslím, že se mu dole budu muset omluvit.“