Školství – lyžařský výcvik

Učit lyžovat dnešní pubertální mládež je trapné a nebezpečné. Navíc mládež, co na horách vyrostla. Nicméně myšlenka přišla, byla vyřčena a s nadšením přijata.

„Ale co, vždyť je to prý  jako s kolem. To se nezapomíná.“ Uklidňuji se s přesvědčením, že si to půjdu den před tím zkusit.

Doluji z podhledu garáže lyže.

Hrůza. Za nimi na mne padají bambusové hůlky a jako poslední po mně vyskočily kožené boty. Teprve teď mi došlo, co jsem to za vola.

Abych si půjčoval za 800Kč lyže s přaskáči na zkoušku, na to nemám.

„To nepůjde.“ Dochází mi příliš pozdě. Jako poslední pokus o záchranu z této šlamastiky smrdící průserem zkouším některého z kolegů. Věkový průměr padesát pět let našeho sboru  ale mluví o všem.

Musím to pojmout jako výlet a nebo sportovní den, kde budu dělat jen dozor. Ale uhlídejte bandu rozjařených borců na svahu jako statický dozor.

Vzpomněl jsem si na kolegu Pavla z předchozího ústavu, který po třiceti letech ve školství prohlásil:

„Mám takový pocit, že jako učitelé zde nejsme dnes proto, abychom je něco naučili, ale proto, aby se jim ve vyučovací době nic nestalo.“

Ano, vyučovací doba, kdy přebíráte za ně zodpovědnost. To je ten kámen úrazu.

„Kluci, žádný chlast!“ varuji je preventivně každý den celý týden předem.

„Jasně pane učiteli.“ Hlásí Chůďa ze zadní lavice, co přesluhuje v ústavu už druhým rokem.

Přišel den „D“. Ke sjezdovce to je hodinu linkovým autobusem. Při pohledu na jejich luxusní vybavení jsem rád, že jsem to své odvezl na sběrný dvůr.

„Vy lyžovat nebudete pane učiteli?“ dává mi při „nalodění“ logickou otázku Chůďa. I v tom ranním mrazivém oparu cítím z jeho dechu závan rumu.

„Chůďo, dej to sem.“ Zkouším po dobrém.

„Co pane učiteli? Myslíte tohle?“ zkouší to zase on a podává mi lyže.

„Ne, ten rum.“

„Pane učiteli, vždyť je to jenom placka. Prevence do hor.“ Vysvětluje jako neznalému z nížiny a podává mi téměř prázdnou placatici. Jedno se jim musí nechat. Hrají hru a když jsou chyceni, tak nevzdorují. Kolik jich ale ještě u sebe má, nevím? A abych ho šatsoval, k tomu mám daleko.

V autobusu se rozprskli mezi ostatní cestující, takže jsem nad nimi ztratil kontrolu úplně. Jen závan rumového ozónu v uzavřeném prostoru, byl čím dál tím silnější.

„Bože můj, co já jsem to za vola.“ Sedám si vedle starší paní a vzdávám to. Snad je pohyb a jízda provětrá a zvítězí nad démonem chlastu. Konečně výstup a první úraz. Nechci to shazovat na chlast, ale Dejvi uklouzl na popraškem skrytém ledě tak nešťastně, že si přisedl kotník a už nevstal.

„Výborně. Tak ho Chůďa s Průchou vezmou na sedák a jdeme.“ Alespoň si oživí, jak se ze čtyřech rukou udělá sedátko. Razím cestu k lanovce, abych se těch jejich keců o jointech a chlastu zbavil. V dané chvíli mne uklidňuje pouze fakt, že jsem si vzal sebou dalekohled a tím mohu monitorovat vše od lanovky.

„Štěstí“ pro mne je také to, že sjezdovka je celkem otevřená a tak mohu mít jakýs takýs přehled, co se na ni děje, případně volat hned horskou službu.

„Štěstí.“ mám také v tom, že je azurová obloha a žádná vichřice.

A do třetice:

„Štěstí“ mám, že jsem nechal lyže doma. Na tom zledovatělém krpálu bych si ani neškrt.

Dejviho jsme uložili s vymknutým kotníkem na lyže dole u lanovky a bude mi pomáhat hlídat. Ostatním jsem dal instrukce, že jezdíme na pohodu a s malinkou dušičkou jim dal rozchod.

„A hlavně, kluci! Žádný hazard, tráva a chlast.“ Kladu jim na srdce ještě jednou ve frontě, vědom si marnosti svých slov.

Odpovědí mi byly obláčky kouře, když je lanovka unášela k blankytně modré obloze.

Jak to dopadlo, popíši příště.