Školství - KONCERT

Vše klapalo až na to, že silní jedinci školy vzali propagaci do svých rukou a pochopitelně se to dozvědělo i vedení školy. Bylo pošetilé doufat v utajení. „Pane kolego, doufám, že víte co děláte?“ zní ostrý hlas z telefonu.

VYHOUKANÁ SOWA

„Nebojte se, mám to pod kontrolou.“ Uklidňuji vedení.

„Jen aby se Vám to nevymklo  Já vím co dokáží.“ Už se zřejmě dozvěděl i to, že se v předprodeji prodalo 350 lístků a kapacita sálu je 200. To bude mazec. To ještě netuším, co se děje ve městě. Oni ti dobráci si zaplatili i výlepovou službu a tak po městě, které doposud  vůbec neznám, visí 150 plakátů a já netuším, co na nich je.

V horším případě to tam plácli na černo a bude z toho pokuta. Letím tedy do agentůry a platím těch 150 míst. Za odměnu dostávám seznam ulic kde plakáty visí. Už o tom ví a sektretářka zrovna píše dopis přímo na ředitelství.

"Uf!"

Kdo mohl tušit, že organizace takovéto akce je tak snadná a spustí pouhým našlápnutím. Žáci  si sami vyrobili plakáty, samozřejmě s patřičnou dekorací a nenapadlo je nic lepšího, než s nimi oblepit celou školu. Navíc nějaký vtipálek zakoupil lístky i pro celý profesorský sbor a se „srdečnou“ pozvánkou je doručil do sborovny. No pane jo. Z rozjetého vlaku se ale prostě vystoupit nedá. Zašel jsem tedy „Ke Špačkům“ a ještě jednou si přeměřil možnosti sálu. Když se vyhází stoly, židle a otevřou se ty velké dveře do dvora, tak by to mohlo vyjít. Když bude nejhůř, bude se tancovat i venku. Jen doufám, že do dubna tyhle mrazy povolí.

„Kluci, žádnou trávu a pije se jen pivo a to jen třeťáci.“ Rozhlašuji se vší vážností opět tichou poštou po škole. Jen doufám, že to nezapůsobí kontraproduktivně.

„Nebojte se pane učiteli. To bude v poho.“ Uklidňuje mne Bydžovský, co už měl dvakrát podmínku. Potutelně se usmívá. Mé obavy se začínají vrstvit. Přece jen jsem ve zkušební době. Koketuji s myšlenkou celou akci zarazit a vymluvit se na kapelu. Nemoc a tak. Navíc mi dochází, že většině z nich opravdu ještě není osmnáct a jestli tam přijde šťára, skončím na pracáku a Špačka to položí.

 „Jak z toho ven?“ Vyrážím do ulic, pro mne neznámého města, za výlepovými plakátovými plochami.

 „Přijďte všichni, zachlastáme!“

„Kurvy vezměte s sebou!“

 „Kdo nekouří s námi, kouří proti nám!“

Když jsem se dočetl až k poznámce pod čarou:

„Předprodej u Chvástala v kabinetu.“začalo mi opravdu lepit a hned jsem pochopil, že mám zaděláno na pěkný malér. Kupuji tlustý štětec a červený EMAIL. Škrtám jejich agitaci  a místo toho dopisuji tlustým, červeným písmem.

„Výchovný koncert.. Akce je ryze nealkoholická a se školou nemá nic společného!“ Vím je to ode mne slabost, ale v dnešní době není čas na hrdinství. Trvalo mi to celých 14 dní, než jsem objevil všechna ta výlepová místa. Za to jsem dokonale poznal to krásné horské městečko. Zaplať Pánbuh, že agitátoři a zatajení organizátoři už neměli energii to celé obcházet a psát tam původní verzi.

Bylo zajímavé, že si pro vrácení  vstupného přišlo jen deset žáků.

Den „D“ se blíží  

Bomba.  Počasí se konečně umoudřilo a dvůr „U Špačku“ se proměňuje v  jeden malý, velký amfiteátr. Všude polehávají páry nabití prvními jarními dny. Mezi nimi i ti co je „muzika“ zmohla. Sál duní do dvou hodin do rána.

Takhle rozparáděnou Vyhoukanou Sowu jsem ještě neslyšel. Šlape jak parní lokomotiva v kuse. Bylo by to zralý na dvě kapely. Možná i tři. Škoda. Snad někdy příště. Kupodivu nepřišla ani žádná šťára.

 „Kdy to zopakujeme pane učiteli?“ ptá se mne Špaček.

„No jestli mne za to nevyhodí, tak zase za rok. Nebudeme z toho dělat kult.“

Utírám si pot z čela a jsem rád, že to dopadlo jak to dopadlo.

„Uf!“