Nová zajetí – v supermarketu

Za měsíc jsem se na svém úseku elektra zcela zorientoval. Zbaven všech stresů při hledání zákazníkem požadovaného zboží, mám více času na komunikaci s nimi. Nevrhám se na ně jako první den, ale vstupuji do jejich přání s nadšením.

Je jasné, že čas od času se najde vysírák, co si přijde řešit své mindráky. Je to tak jednou za den. Na ty jsem se už také připravil. Poznáte ho podle první věty.

Tak třeba tenhle.

„Kde máte podlinky?“ pozn. autora: podlinka je světlo pod kuchyňskou linku.

„Dobrý den pane. A jaké by jste si představoval..Se šňůrou, s připojením natvrdo s LED diodami …“

„Na to jsem se Vás neptal!“ zbystřuji a vedu ho k regálu číslo čtrnáct.

„Tady, pane prosím.“ Kynutím ruky obsáhnu prostor s 20-ti druhy. Je jasné, že ví co chce a tak mizím.

„No to snad nemyslíte vážně!“ slyším za zady. Takhle brzo jsem ho dnes nečekal a nemíním si kazit celou směnu. Pomalu se otáčím jak Charles Bronson ve filmu Tenkrát na Západě. Začínám hrát hru „pro vysíráky“.

„Snad mi k tomu dáte nějaký informační servis.“ Prostor ovládne arogance a povýšenost.

„Je to on.“ Typ co potřebuje ze sebe dostat přetlak a já mám být ventilem.

„Pane, od toho jsem tady.“ Jistou chůzí se vracím. To mu ubere trochu větru z plachet, ale já jsem stále ve střehu. Jeho výpad je neodvratitelný.

„Rozdělejte mi,… tady tu.“

„Jistě pane.“ Lehkým tahem palce uvolňuji papírový zámek krabice a nespouštím ho z očí. Podlinka mi vyklouzne do dlaně, jak nůž z promaštěné pochvy. Po vzoru samurajů mu předávám metr dlouhé svítidlo.

„Jinak se můžete podívat na kteroukoliv.“ Tím jsem mu ale opět nahrál na smeč.

„A od čeho jste tady potom vy?“  

„Jen pro Vás pane, jen pro Vás.“ Hlas mám položen nezvykle nízko. Nabízím poslední výzvu ke smíru. Jen to dořeknu, zahřmí z repráku nad námi.

„…pracovník oddělení elektra se okamžitě dostaví na hlavní informace…“ Vystupuji ze své role a zcela civilně mu oznamuji

„Á, nějaká reklamace, omluvíte mne prosím,..“ jsem vysvobozen.

„No to si snad děláte srandu,…“ zazní mi výhružně za zády.

Tak tedy ano. Vyřeším ho. Stále otočený zády k pozvolna sahám po telefonu zavěšeném proklatě nízko a vytáčím Šárku na informacích.

„Mám tu kreténa, tak za chvíli.“  zavěšuji telefon zpět k pasu a vracím se k němu až na tělesný kontakt. Cítím jeho nevyčištěnou hubu a zpod paží týden starý pot.

„Pane, já vím, život není jednouchý a Vám se dnes ráno přihodilo zřejmě něco moc zlého. Mrzí mne to i za Vás ale my dva to tady nevyřešíme.Pokud Vám mohu jakýmkoliv způsobem pomoci, řekněte. Znám tyhle stavy úzkosti a beznaděje, kdy se podlamuje led pod nohama a a bezmocně čekáte, jak to všechno dopadne.“

Civí na mne jako bych se pomátl a dokonce i couvl. Už ho ale nemíním šetřit. Šanci dostal. Pokračuji, abych ho dorazil.

„V dnešní době, kdy jsou lidé na sebe jak saně a rvou se o ohlodanou kost jak zdivočelí psi, kdy nemůžete věřit ani bratrovi, aby vás neokradl, kdy vás může kdokoli, kdykoli, kdekoli okrást a vy nemáte dovolání,… mi tady budete znepřijmeňovat život ještě vy?

Tak já Vám něco povím, Pane. Vaše jednání je neúnosné a vše co jsme si tu řekli je nahráváno na kamery a mikrofon, (ukazuji na tunel nad námi a na neexistující mikrofon). Takže Vás teď poprosím, abyste navštívil našeho pana ředitele a podal řádnou stížnost na můj přístup k vaší osobě. Zřejmě mne na hodinu vyrazí, ale tak to prostě dnes chodí.

Sbohem.“ Stojí tam s podlinkou v ruce jak opařený a já jdu za Šárkou vyřídit tu reklamaci.