Návraty - Michal

A ráno? Normální opilecké ráno, kdy člověk přemítá, jestli se nepodřekl, nedej Bože něco neprovedl a nebo někomu, byť jen slovem neublížil . To, že Michal okamžitě naváže na včerejší splín mne zaskočilo. Po snídani a u první sklenky piva hned navázal.

„Mílo, co to s Vámi je? Vždyť to není normální, co se tady s děje!“

„jak to myslíš? Komunisti? Vždyť jsi tu byl po celou dobu s námi.“

„Ne. Myslím svobodu a šanci normálně myslet a normálně se chovat. Podívej kolem. Chováte se k sobě jak hovada, jak kojoti rvoucí se o poslední kost z té nejsmradlavější mršiny...“ přeruším ho.

Po ránu to je dost silná káva i na mne.

„Michale promiň, o České mentalitě si myslím své a ty to víš, ale nemám srovnání. Dej mi příklad, ať to pochopím....“navazuje okamžitě, jako by to čekal.

„Pominu srandičky autodopravců, když je na kontejneru napsaný odesílatel z Kanady, tak je doprava po Čechách třikrát dražší, než je obvyklé. To se dá ošetřit a možná i pochopit. Ale co mne dostává nejvíc, jsou kamarádi, známí, rodina, prostě ti nejbližší....“

„Co je s nimi?“ skáči mu bez pardonu do řeči

„Jsou namyšlení, arogantní, ale ve skrytu duše chtějí aby jsi je tahal z brindy, do které se dostali svou vlastní vinou. Vypráví historky,že ty jsi ten, na kterého celá ta léta čekali a přitom tě dávno odepsali. Jen se objevíš a už hladově vyhlíží, co by z tebe mohlo kápnout. To člověk vycítí. A to nemluvím o příbuzných. Ti se chovají ještě hůř!“ opět vysílám nechápající výraz.

„Tak třeba můj brácha...“

„Ty máš bráchu? Nikdy jsi o něm nemluvil.“

„Měl jsem. Už jsem ho odepsal. Chová se jako nukleární hovado, snad kvůli výčitkám, že vše zdědil on a teď by se měl dělit. Jako kdybych já někdy něco od našich chtěl....“

„Vaši jsou po smrti?“ vypadne ze mne nešťastně. Znal jsem je. Luxusní lidi.

„Bohužel. To jsem zase nezvládl já.“ dodává sebekriticky a s jasnou lítostí, že s nimi nebyl ve chvílích posledních.

„No a tak co dál? Opravdu se chceš vrátit. Bez dětí, bez Marci …?“ chci posunout rozhovor do pozitivnějšího světla.

„Jo. Co tady?“ nastalo dlouhých pět minut ticha.

„Marci, chce být s rodiči... a ….Jó... to jsem ti ještě neřekl, že mi tchán bez jakéhokoliv upozornění zabral půl zahrady? Že prý s námi už nepočítali. A teď by měl ten plot znovu předělávat? Vykopat základy a vrátit se na své . Ne, ať se nažere. Na zbytku postavím rodině dům a mažu zpět. Ať si tam udělají branku. Vždyť je to jedno. Mně tedy určitě. Ale stát se tohle v Kanadě, tak ho zavřou na pět let....“

„Tak na ty návraty.“ shazuji celou dekadentní atmosféru pozdvižením půllitru a beru do ruky kytaru.

„Tak si Apollon změřil síly, každý se musel mýlit, nikdo nemůže kouzlit a hrát líp než Bůh ….“