Je to hodně vzrušující. Dnes dorazil do dílen úplně nový materiál. 1. ročník, mechanik elektronických zařízení a zabezpečovací techniky. Měl bych z nich vytvořit, v nejlepším případě, odborníky na slovo vzaté, o které bude usilovat celá Evropská Unie, případně celý svět.
Budou nás prosit, abychom je doporučovali právě jim. Budou mne uplácet, škemrat, slibovat, že právě v jejich firmě dosáhnou toho pravého uplatnění a své osobní kariéry.
1. září dorazili v plném počtu. Pestrá paleta.
Punkové kohouty už se pravda nenosí tak barevné a tak vysoko, (krátký úzký proužek na hlavě) Skinhedi se dnes už vůbec nepoznají (většina národa je holohlavá) a máničky byly, jsou a budou. Takže podle vzhledu nic moc. Ostatně jsem proti jakémukoliv škatulkování. Místo povolených deseti žáků na jednoho mistra jich mám dvacet dva.
S tím si poradím. Evropská Unie to sice zakazuje, ale na ni prdím.
Nasáčkoval jsem je do dílny s deseti ponky tak, aby se rozdělili do dvojic. Budou se prostě střídat po dvaceti minutách. Můj sedmdesátiletý kolega, mistr Velinský říkal, že to je zhovadilost, ale já jiné řešení nevidím. První týden to je stejně o bezpečnosti práce, kdy se jen poukazuje na to, co všechno se jim může stát, co je čeká a tak si to třeba někteří rozmyslí a vypadnou. Zatím jsou zamlklí a baví se jen mezi sebou. Normální stav. Musím je bohužel trochu postrašit, aby se sami vyselektovali. Ukázal jsem jim tedy dílnu s ponky, pilníky, kladivy, majzlíky, ručními pilkami,s tím,že tento vercajk se jim na celý rok stane modlou, o které se jim bude v noci zdát. Vypilovat z hranolu kouli a pak opět z koule hranol bude jejich ročníková práce. A v tom se konečně ozval první hlas.
„Pane učiteli, to snad nemyslíte vážně? Já jsem se chtěl zde učit elektriku.“ Nebyl to ani skin, ani punkáč,ba ani mánička.
„Správně. Jak se jmenuješ hochu.?“
„Aleš.“
„Aleši, plán učiva je plán učiva. S tím já nehnu. Můžeme to zrychlit, můžeme to obejít, ale nemůžeme to zrušit.“ po tomto dialogu se zvedlo dvanáct žáků a demonstrativně odešlo. Ono to nebude tak horké. Během týdenního školení bezpečnosti práce mi zůstalo dvanáct vyvolených, co to nevzdali. Snad i pochopili, že záměrně přeháním. Je fakt, že tři se po čtrnácti dnech zase vrátili. Zkušenost kolegů ale praví, že docházka během roku je na padesáti procentech, takže se k ponkům v pohodě vejdou. Budu na tomto blogu průběžně popisovat osobní příběhy těch patnácti vyvolených a jejich krkolomnou cestu k výučnímu listu, případně maturitě. Pěkně, pěkně po pořadě, jednoho po druhém, pokud ovšem vydrží.
Aleš vydržel.
