Krátké úsměvné historky (KUH) - ÚVOD - Návrat do školství

Ráno vstávám jak po flámu. Celou dlouho noc se mi zdálo, jak žiji s někým jiným, úplně jinde a úplně jinak. Pro nezasvěcené popíši ve zkratce svou nedávnou  situaci.

 Jako každé ráno v kuchyni narážím na Vendu. Než si stihnu připravit periodickou vyhazovací řeč, ten vůl opět drží v ruce JIMA BEAMA a s andělským úsměvem mi popřeje.

„Dej síííííí.“ To je jeho obvyklý pozdrav a přitom mi nalévá panáka.

„Dej pokoj! V sedm ráno?“ pokračuji na toaletu. Tam promýšlím, jak mu to řeknu a snad tam vymyslím i věrohodný důvod.

Na to, že nemá zaplaceno za dva měsíce už vůbec nereaguje a mně už fakt nebaví tady dělat charitu.

„Ty Vendo, musíme to tady rozpustit.“ Oznamuji jako každé ráno po raní proceduře.

„Teď před vánoci?“ diví se jak prvnička a blbě se uculuje tomu hloupému vtipu. Je z rodu kočovných kejklířů a umění dostat druhého tam kam potřebuje ovládá bravurně.

 Dnes to zkusím přes city.

„Vrací se sem mé děti.“ Lžu a on to vidí.

„Ale né.“ Uculuje se a mně dochází, jak se mi vysmívá a jak jsem proti němu bezmocný.

„Ale ano. Příští měsíc jdu do střídavé péče.“ To ho rozchechtá ještě víc a kopne do sebe druhého panáka.

„Ty? Blbější výmluvu nemáš?“smíchem pořád nemůže popadnout dech. Jeho hurónský smích probouzí Ottu z vedlejšího pokoje.

„Co jé sakra, tady se fakt nedá chrápat.“ propotácí se se zbytkářem do koupelny.

„Otto, budeme stavět iglu. Venku. Na zahradě. Z toho prašanu.“ Volá na vyprazdňujícího se Ottu.

„To už tady jednou bylo.“ Zazní tlumeně z kamrlíku.

Venda se pořád chechtá.

Ne. Na ně nemám. Musím vyhledat odbornou pomoc. Dr. Kautská, to bude ono. Psycholožka přes chlast, co mi už ne jednou pomohla. Snad vymyslí, jak z této pasti ven. V rychlosti se oblékám. Bez panáka, snídaně a pozdravu mizím.

Venku je mínus patnáct a navíc patnáct čísel nového sněhu. Napadá mne, jak se vlastně staví v takovém mrazu iglu. Prý to je nejstudenější prosinec za posledních čtyřicet let.

„Sakra. Jardo buď ostrej. Hned zítra vyměníš zámky a jejich věci rozprodáš.“ Dodávám si kuráž, jaké řešení nabídnu doktorce. Dech mi přimrzá na brýlích.

V čekárně jako zázrakem nikdo není. Po minulé návštěvě mi řekla, že co se týká chlastu, mám šanci a kdyby něco tak ať přijdu. Kdykoli.

„Dobrý den paní doktorko. Jsem v pěkném maléru.“ Začínám s omluvou, že jsem se neobjednal. Zakaboní se, palcem ruky mi stáhne spodní víčko, aby si jako vždy prohlédla, co jsem včera páchal a kolik jsem toho zase vychlastal.

„Ale mně se to zdá dobré.Včera jste nepil a kruhy pod očima budou zřejmě z únavy.“ Určuje s absolutní jistotou diagnózu.

„No právě, ale mám dům plný exotů, co mne stahují.“

„Pane Chvástal, to je pořád dokola. Měl by jste se těchto lidí okamžitě zbavit. Ale s Vámi to je  jako s tím hrachem a zdí.“ Přitom mi ve skleničce rozpouští antabus.

„No ale jak? To je mám vyhodit do téhle zimy a vzít si je na svědomí?“ Spouštím na ní s výčitku bezmocnosti malého dítěte, co se vzteká a chce si vydupat nevydupatelné.

„Klidně.“ podává mi sklenici se zakaleným samosérem, jako by to byl uklidňující lék.

„Ideální by bylo, kdyby jste vypadl i Vy.“ Dodává tónem jako by mne posílala se zkumavkou pro moč.

„Cože?“ začínám litovat svého zřejmě unáhleného rozhodnutí.

„No ano, do jiného města, kraje, třeba i země.“ Pokračuje a dokončuje zápis o mé návštěvě.

„A co dům? Držím ho pro děti. Co oni. Když tam nechám ty exoty, tak to zdemolují, když je vyhodím, nebudu mít na režii, …“ lítá to ze mne samospádem  

„Dům pronajměte firmě, daně zdaňte jako každý  a  oni si už poradí. Najdou si jiného vola.“

Pokračuje s ledovým klidem a sklapne mou složku. Konečně mi dochází, že to myslí vážně a  musím uznat, že na tom něco je. Ta představa je krásná, ale tak vzdálená. Vybavuje se mi sen z minulé noci. Pokouším se ještě o jeden vzdor.

„Myslíte? A co když mi pomalují dům, vymlátí okna, nebo ho dokonce zapálí,…“ předkládám katastrofický scénář.

„Nic neudělají! Budou prskat, kopat kolem sebe, ale nic neudělají. Znám je. Na to nemají. Jsou to paraziti, co sají, ale nesežerou.“ Otvírá dveře do sesterny na srozuměnou, že dnešní terapie skončila.

„Sestři, je tam ještě někdo?“

Stojím opařený venku v té kose a najednou mi docvakne ta divná shoda náhod. Předevčírem mi přece volal ten ředitel z Trutnova, že si mne vytáhl z pracáku a jestli bych tam nechtěl učit tu zabezpečovačku a odborný výcvik. Nástup ihned. Prý má i služební byt.Nepřikládal jsem tomu váhu. Nemůžu to tady opustit a utéct. Teď mi to ale zcela zapadá do sebe.

Už jsem učil, tak vím do čeho jdu. Ale jiné prostředí, navíc hory, žádní debilní kamarádi co tě každý den tahají na pivo,…Krev se mi začíná vracet do žil a vím co musím udělat. Během týdne  jsem vyměnil zámky, na dveře napsal – ZAKRÝTO – a rozjel se do hor. Prostě takový relaxační výlet Jo, ještě jsem podal ten inzerát, pronajmu kancelářské prostory. Telefony jsem čtrnáct dní nebral a spoléhal na e-mail. Děsil se co bude, až se vrátím. Nestalo se nic.

Jsem nadšen. Sice za mrzký peníz, ale peníz stabilní.

"Beru! Všema deseti beru!"

Z internetu si vybírám firmu na pronájem mého domu, sepisuji legislativní, notářem ověřenou smlovu a šupity dupity zpátky na hory

Tu doktorku mi seslalo samo nebe.

A příště to bude o tom, jak si můj kolega dělal výuční list zároveň se svými studenty, které vyučoval. Prý nové nařízení ministerstva školství, že kdo chce učit odborný výcvik, i kdyby měl čtyři Vysoké, musí mít výuční list. Já ho zaplať Pánbůh MÁM.