Konečně jaro

Během okamžiku bylo v našem novém Wartubrgu nedýchatelno. Opilec roztál a ještě více páchnul. Na štěstí ale ve vyhřáté kabině, okamžitě usnul. Možná, že tehdy i máma zapochybovala o správnosti svého rozhodnutí, jelikož si  mne vzala do předu na klín.

„To jsem zvědav, co s ním provedeš?“ navázal nasupeně táta a spíše než řízení v bílé tmě,

ho zajímaly pozhasínané reklamy služeben VB.

„Hodíme ho doma do sklepa.“ Brání svůj charitativní postoj máma. Já pořád objímám tu koženou brašnu, která mi teď překáží.

„Ukaž, podíváme se.“ Odvádí rozhovor jinam a rozepíná diplomatku.

„Prosím tě, co by tam asi tak mohlo být? Maximálně vodka.“ Vede si táta svou. V tom máma vytahuje svázaný štos bankovek. První, druhý, třetí. Sedím k ní bokem a přimo vidím, jak se ji zatmělo před očima.

„A sakra.“ Začíná teď ona.

„Tak co tam je?“ táta nespouští oči z bílé krajnice na úzké cestě. Když mu máma strčí balík  pod nos, instinktivně brzdí a Warťas  jde okamžitě do smyku. Ještě že je půlnoc a silnice je prázdná.

„Jako bych to neříkal. Opilec a ještě k tomu lupič. To jsi nám to tedy pěkně zavařila maminko.“ Dnes již po třetí vystupuje do mrazu, aby to rozdýchal startkou.

„Tondo, neblázni.“ Volá na něj do tmy. 

„Hele, tady je jeho průkaz.“ Rozsvěcí v kabině a dál tahá lejstra s rudými hvězdami.

„Tondo, to bude nějaký soudruh.“ Nepřestává ve svém reportu do tmy, aby ho alespoň trochu zklidnila.

„No ještě to:“ vzteká se venku táta a koluje v mlze po vzoru ledních medvědů.

„Ing. Mrázek. Do prdele!“ takhle jsem mámu ještě neslyšel.

„Není to ten Mrázek z kraje? Co by tady ale dělal? Ne, to nemůže být on. To bude shoda jmen“ Sama si klade otázky, aby se uklidnila. Přesto dál lustruje koženou aktovku.

„Je to on!“ ohlédne se na zadní sedadlo, aby se ubezpečila. Měl už jsem tehdy tolik rozumu, že tuším opravdový malér.

„Ty myslíš ten papaláš z …“

„Ty prosím tě mlč.“ utrhne se na mne. Už i na ni je znát strach a nervozita. Uvažuje nahlas.

„Vytáhnout takové zvíře zpátky do příkopu a nechat ho osudu, to není jen tak. Pokud ho ale vezmeme domů, on se z toho vyspí, bude se mstít. Možná nás bude chtít i zničit. Známe je.“

„Co to pořád píšeš Mildo?“ vyruší mne z psaní pamětí probouzející se Pepan.

„Ale takovou povídku. Myslím, že jsem včera potkal na billboardu toho Mrázka, co kandiduje do městského zastupitelstva.“

„No a?“ napije se z načnutého krabičáku

„No, já ho znám. Vezli jsme ho tehdy s tátou domů?“

„Aha.“ opět si lokne a  pokládá se zpět na lavičku, aby se jak on říká, dopekl.

To už ale tátovi došla trpělivost, rázně otevřel dveře a vytáhl ho zpět do škarpy. Mámě vytrhl tašku a obloukem ji poslal kamsi do polí. Rychlostí blesku nastartoval a s kamenným výrazem  vyrazil, jako by on byl lupič. Sotva jsem si stačil zpátky přesednout. Cestou domů už nepadlo ani slovo. Jen doma mi oba kladli na srdce.

„Synku, jestli někomu řekneš, co se dneska stalo, tak nás to zničí. Umíš držet tajemství? Četl jsi přece Foglara.“ To mi opakovali každý den po celý týden. No a tak až teprve teď to mohu popsat, protože, teď už na mne nikdo nemůže. i kdyby byl v parlamentu.

„Napiji se toho šíleného ultejchu od Pepana a půjdu se také dopéct.“