Konečně jaro

„Teď už se to dá. Ráno okolo nuly, odpoledne úžasných třináct. Už  to jde i na kartonech. Ano, jsem bezdomovec z vlastní viny. Kdysi jsem o nich s oblibou psával. A teď? Jsem mezi nimi. Jsou tu vesměs fluktuanti, podvodníci, soukromníci, úředníci, neuznalí umělci, bláhoví snílci. Jsou tu i ženy. Ty mi vracejí vzpomínky na dětství, kdy bylo vše nové, krásné a vzrušující.“

Jeli jsme tehdy z vrchoviny od babičky tátovým novým Wartburgem.

„Tondo, viděl jsi ho?“

„Koho?“.

„Zastav! Někdo tam leží v příkopě.“

„Nějaký opilec, nech to být. Kdo ví co je zač.“

„Né zastav. Co, když ho někdo srazil?“

„Houby srazil, podívej se kolik je hodin. Jedenáct. Zavíračky v hospodách.“ Logicky obhajuje svůj argument odporu a ani náznak zpomalení.

„Sakra zastav!“ to už zní téměř výhružně. Když začíná brát za kliku, dochází i tátovi, že není zbytí a brzdí.

„Vy buďte tady.“ Velí teď rázně zase on a vystupuje do mrazivé noci. Mžourám zalepenýma očima, co se to vlastně děje.

„No jasně, je na šrot.“ Nasedá zpět a startuje. Teď ale vystupuje máma.

„No přece ho tady nenecháme?“

„Bože můj, máš v zadu spící dítě. Jsi normální?“ rozčiluje se hlava rodiny, snad i oprávněně, ale naprosto zbytečně. To už máma mizí ve tmě za koncovými světly našeho nového vozu.

„Já už jsem vzhůru.“ Podotýkám na obhajobu mámy.

„Ještě ty začni.“ Otvírá opět dveře a mizí ve tmě za mámou. To už nevydržím, beru bundu a přidávám se.

„Ještě nás tady něco spálí.“ Stále sakruje táta, mezitím co máma vede beznadějný rozhovor s tmou.

Je vidět. Že úplně beze strachu taky není.

„Pane, tady nemůžete spát, tady zmrznete.“ Mluví do příkopu na zmrzlý hubertus zakončený beranicí.To už ani tátovi nedá a otočí bezvládný balvan. Měl pravdu. Opilec. Zločinec. Fluktuant. Hamba naší společnosti.

„Pojď, vezmeme ho do auta.“ Máma se okamžitě ujímá aktivity.

„Zbláznila jsi se?“

„Tondo, ten člověk tady zmrzne.“

„Jedem na VB. Tohle není naše věc.“ Zní jasný verdikt.. Když ale vidí, jak máma naopak, bez šancí doluje bezvládnou hordu z příkopu …

„Sakra! Mám já tohle zapotřebí?“

„Kdo ví, kde je tady v těch končinách první služebna?“ Obhajuje již mírněji svůj odpor táta.

Jak s ním máma trochu pohnula, dostal se mu pod huberťák sníh a  procitl. Táhlo to z něj teda fest. Nicméně se přirozeně lekl a začal vnímat.

„Kde, kde, kde to jsem.“ Blekotá klasickou opileckou hantýrkou. Už stojí. Kymácivě, ale stojí.

„Pane, tady nemůžete spát. Pojďte, odvezeme vás …“ Zdravotní sestra se v mámě nezapře.

Vleče ho k autu a i táta už zřejmě uznal, že za těchto okolností, by se pomoci asi mělo. Dokonce i sám otevírá zadní dveře a opilec samovolně klesá na zadní sedadlo.

„Hele tady je ještě taška.“ Volám na rodiče s neskrývaným nadšením objevitele.Ležela o kus dál zpola zavátá.

„Vem ji a pojď.“ Slyším otrávený otcův hlas.

(pokračování příště)