Historky ze školství

Věci nabraly nečekaný spád. Paní Krátká napsala dopis na ředitelství, já dovedl Ivoše za psycholožkou školy a zbytek třídy začal sepisovat petici proti učiteli Pavlíkovi. Každý sám za sebe a bez servítků. I ti, co s ním vážnější konflikt nikdy neměli. Tím se rozpoutalo opravdové peklo, týden před vánocemi.

 „Ó jéj.“ Povzdechnu si, Když mi Radek vyřizuje pozvání od psycholožky Vybíralové.

„Teď budu za blázna pro změnu já. Kolegové říkali, ať se do toho necpu, že mi po tom nic není, a že dostanu maximálně přes hubu. Pavlík je prý dost nebezpečný a tohle si určitě líbit nedá. Měli pravdu.

“Dívám se do šuplíku, jak dlouho mi bude trvat se sbalit. Klepu na dveře s úzkostí, ale i s přesvědčením, že jsem jednal správně.

„Dobrý den paní …“ její půvab a usměv mne ale odzbrojil, že jsem zapomněl její příjmení a jen na prázdno polkl. Co se děje. Proč se usmívá.

„Dobrý den pane Chvástal. Posaďte se prosím. Víte proč jsem si vás pozvala?“

„Tuším. Rozpoutal jsem zřejmě  bitvu o které nic vevím a už vůbec se v ní neorientuji. Mně šlo ale jen o Ivoše. Nezdál se mi tak úplně špatný,…“ chrlím své zbytečné vysvětlení.

„je to trochu jinak, víte?“ přeruší mne mírným hlasem a už se tak neusmívá.

„Bitvu se studenty zde vede už tři roky pan kolega Pavlík.“

„To je ale snad normální?“ Napadá mne  „Obecná škola“, Cesta do hlubin študákovi duše…“

„Ne, to není normální. Jsme zde od toho, abychom je něco naučili a ne je vyděsili, natož s nimi bojovali. Proto jsme studovali pedagogiku a trochu i té psychologie. Kolega Pavlík je vážně nemocný a upřímně je mi ho líto.“

„Cože?“

„Všechny jsem si pozvala a jednoho po druhém vyslechla. Jsou tam osobní jasné osobní ataky, vyhrožování, zastrašování a diskriminace. Každý máme nějakou tu bolístku, ale tahat to do školy a vybíjet si to na žácích je trestné.“

Civím na ni jak idiot, jestli to myslí vážně, a nebo zde jen tak vtipkujeme.

 „Ano, mám podezření na prvky psychopatie. Ivoš není jediný. Každý rok odejde ze školy na desítky studentů, kvůli němu. Už tři roky.“

„Ale ne …“

„Ale ano. Nemám důvod si cokoli vymýšlet. Zítra tuto petici žáků s mým posudkem s jejich osobními výpověďmi zasílám řediteli a požádám, aby ve věci sjednal nápravu.“

„Mám tomu rozumět, že vyhazov dostane on? Já už mám také sbaleno.“

„To já měla před časem také. Ale teď máme výhodu. Máme za sebou armádu studentů a to se nedá přehlédnout, nebo posuzovat jako osobní zájem, či antipatie.

„Vy se teď raději stáhněte do ústraní a neprovokujte ho. Je opravdu nebezpečný a bylo by to zcela zbytečné. Když vám řeknu, že mám podezření, že se mi už dva roky nabourává do soukromé pošty v počítači, tak mi také neuvěříte.“

Opravdu se mi zdá, že přehání.

„Takže jsem šlápl do … živého?“ napadlo mne jiné slovo, ale naštěstí jsem ho polkl.

„Asi to tak už bude.“

I já pomalu začínám mít strach vyjít z tohoto kabinetu, při představě, že ho zrovna potkám na chodbě. A to mám tento týden s žáky instalovat vstupní systém u vchodových dveří školy. No pane jo. Začínám se rosit a přepadne mne záchvat suchého kašle.

„Vy jste také pěkně nachřapaný. Nechcete čaj?“ Vstává, mění vodu v konvici.

„To nebude chřipkou?“ dokuckávám se, utírám slzy z očí a snažím se dát do pořádku.

„Já cítím také úzkost, To mi věřte.“ Jako by se vcítila do mého vědomí.

„Když ho potkám na schodech, vše se ve mně sevře … Včera, hned jak jsme to zde sepsali, čekal na mne na schodišti. Stál proti mně asi půl minuty s tak divným pohledem. Nechtěl mne půstit dál. Jak to mohl vědět, co se proti němu chystá? Vždyť to víte jen vy a já…

„A děti.“ Dodávám již uklidněný.

„A nebo počítač. Cokoli zde napíši, okamžitě ví? Je to možné? Vy jste od elektra. Je to možné?“

„Je!“ uznávám. Nenápadně se rozhlížím, nenajdu-li čirou náhodou nějakou štěnici, v lepším případě skrytou kameru.O technologiích a dnešních možnostech opravdu něco vím.

„Tak se držte. A kdyby něco, tak pomohu jak mohu.“ Stačím ji ještě povzbudit ve dveřích.

„Vy se držte. Stranou! Jak jsem vám radila. Teď už to je náš boj.“ Houkne ještě na rozloučenou.

Na potemnělé školní chodbě, fakt nemám dobrý pocit a uleví se mi až v autě.

Pokračování příště