Historky ze školství – opravné závěrečné zkoušky

Dnes, nebo nikdy. Tak zní ortel opravných závěrečných zkoušek na SPŠ. Doufal jsem, že si to ti čtyři provinilci uvědomí a přijdou alespoň v saku. Marně. Buď nám chtějí dát najevo, kde nás mají a nebo jim to prostě nedochází. Kecky, džíny a mikiny.

„Takhle se chodí ke zkoušce?“ zařval sedndesáti letý předseda komise, když nastoupili k slavnostnímu přivítání. Je to zástupce z města, dohlížející na regulérnost a průběh zkoušek. Takový týpek, co nikdy neučil a nemá ani ponětí, co obnáší dnešní mládež zaujmout. I já bych se na jejich místě začal potit. Tak jim to asi nedochází. Prostě ne! Jedná se tu o tři roky. O jejich tři roky. S napětím očekávám, jestli je vyrazí hned nebo až předvedou co neumí.

„Tak co s tím uděláme?“ tázavě se rozhlédne po nás přísedících.

„Vždyť ti magoři se neumí ani obléci, když jim o něco jde. A nebo snad nejde? Teď už přechází před nastoupenou řadou pochodovým krokem. Ti čtyři by se nejraději vpili do zdi za nimi. Jakub dokonce udělal krok ke dveřím.

„Nikam. Když už máš tu drzost nastoupit před komisi v teplákách, tak nám tu pěkně zacvičíš.“ zadrží ho za předloktí předseda a vraží mu pod nos pytlík s čísly.

„A ostatní ven. Přijdu si pro Vás za patnáct minut.“ konečně se usadí a snad se  i trochu zklidní. U Jakuba na potítku bylo vidět, jak mu i silná mikina na zádech vlhne. Otázku dostal dobrou, jen aby nezpanikařil. Po takovém průvanu bych s tím měl potíže i já. Předseda zatím rozdýchává svůj výstup.

„To je nehoráznost. Všichni jsme tu v kravatách a oni si přijdou jak na fotbal.“ odpouští pomalu páru.

„Pane kolego, ono jim to časem dojde, že nejde škemrat o práci v keckách.“ uklidňuje ho třídní.

„Tihle žádnou práci nikdy nedostanou.“ umějí h... náhle se zarazil.

„Houby.“ zachraňuje zbytečně situaci přísedící kolegyně.

„My mysleli, že když to jsou opravky...“ špitne Jakub z potítka.

„Mlč. Prosím tě mlč, nebo půjdeš...“ opět se rozpálí na původní tlak předseda. Je vidět jak i on se rozčilením potí a navíc mu na čele nebezpečně nabíhají žíly.

„No to bude mazec. Ještě že prý o elektrotechnice neví vůbec nic“ napadá mne v duchu a přemýšlím, jak celou situaci zklidnit. Vyřešila to třídní. Vždycky se mi líbila, jak jedná s žáky a vůbec.

„Pane předsedo, v kabinetu jsme pro Vás připravili takové malé pohoštění. Než se Kuba připraví, pojďte na kávu.“

„Ani náhodou! Chci vědět co v nich je a co pouštíme na trh práce!“ přísedící mistr odborného výcviku otočí oči v sloup. Celé tohle sezení mi připadá jak jedna velká fraška. Ještě nám zde udělá politickou přednášku o rámcově vzdělávacích programech a na (panáka) půjdu já.

„Mám to.“ prořízne napětí Jakub a s popsaným papírem si sedá naproti zkoušejícímu. Dobře si pamatoval, že si nesmí nechat dát otázku. A tak mluvil a mluvil jak kniha a občas se i podíval na zmateného předsedu, který vůbec, ale vůbec netušil o čem je řeč.

„Dobře Jakube, za dva. Má někdo z přísedících něco proti tomu nebo chce dát doplňující otázku?“ zazněl ortel od zkoušejícího. Jasný souhlas od všech. Výborná by byla provokující.

„Paní kolegyně, kde že máte to občerstvení?“ rezignuje zmateně zástupce města a zamíří ke dveřím.

 "Jakube, až  se půjdeš ptát po práci, tak to sako si vem." dodává  na rozloučenou třídní.