Nemovitost, kterou tak neskutečným způsobem získala výměnou za mobilheim, byla staticky v pořádku. Potřebovala jen pár kosmetických úprav. A hlavně. Po nemoci ani památky, ba naopak. Celá rozkvetla z pocitu bezpečí a jistoty.
„Na tuto zateplenou fasádu uvolnil Místní Národní Výbor jenom šedesát tisíc, tak abychom to do zimy stihli Mirku“ Volala k zamilovanému řemeslníku na lešení, že ji bylo slyšet po celém náměstíčku.
„Fakt jo?“ ptá se Mirek s nefalšovaným údivem a dál brousí polystyrén aby neměl prostoje.
„To bych tě tak nehonila milý.“ Hraje dál svou hru.
Celý měsíc pak chodili sousedi z okolí na stavební odbor a žádali o neexistující dotaci od města na svou fasádu. Nebyl to úmysl je naštvat. Prostě taková byla.
Jak domeček vzkvétal a svou proměnou na sebe upozorňoval, začala se hlásit i rodina. Syn co se tři roky neozval, exmanžel co ji celý život štěnicemi šmíroval a dokonce i maminka, co ji tehdy, když to nejvíce potřebovala nepustila přes práh.
U jedné takové návštěvy jsem byl.
Přijel syn Milan, co se potatil a právě se dal naverbovat k policii. Nic proti tomu. Policii potřebujeme, to je jistá věc.
„A Mildo, to půjdeš k městské a nebo ke státní? „Ptá se Jana s upřímným zájme ale i s vnitřní obavou, vědoma se jak tato profese dokáže narušit osobnost.
„No mami, chtěl bych jít k vězeňské službě. Transport zločinců, jejich předávání, hlídání u soudu a ták.“ Jana si promne oči z únavy a nebo od slz.
„Počkej, počkej, to jako že budeš dělat bachaře?“ hlas ji kolísá při té představě jaké bude mít Milda asi kolegy.
„Neboj, to není jako v těch filmech, potetovaný gorily a tak.“ Uklidňuje mamku vědom si její rozkolísanosti.
„No slyšel jsem, že tam jsou docela dobrý prachy.“ Zapojuji se do debaty, abych zředil atmosféru.
„To taky. Ale ta práce. Mami ta práce co ti dává prostor věci ovlivnit, řídit …“
„Počkej. Nerozumím tomu. Vždyť budeš v podstatě zavřený s nimi. Proboha.“
„Ano, ale po šichtě vypadnu s kámošema na pivko. V tom je ten zásadní rozdíl.“ Rozchechtá se, jak nad tím vyzrál. Zírám a snažím se vymyslet humorný bonmot.
„Mildo, teď vážně. Máš nějakou představu o profesním postupu, nebo čeho by jsi chtěl v životě dosáhnout?“ se zcela vážnou tváří ho bere za ruku a dívá se mu do očí.
„No jasně. Zakázat Kájinkovi kouřit!“ říká to tak vážně, že vyprsknu právě usrknutou kávu na sněhově bílý ubrus a mizím do koupelny.
„No to snad nemyslíš vážně!“ ječí Jana za dveřmi a já netuším komu ta náhlá a neovladatelná zloba patří. Co nesnáší, to je špinavý ubrus. Zamykám se v koupelně, abych odrazil první vlnu jejího rozčíleni. Nic. Aha tak to bylo asi na Mildu.
„Jani já to vyperu.“ Špitám do zavřených dveří jídelny, připraven k opětovnému ústupu v případě útoku. Lehce beru za kliku a štěrbinou monitoruji situaci. Ubrus už je pryč a Jana sedí u zdi klidu a civí kamsi za obzor, jak po ráně.
„Přisedám si k ní a hladím ji po koleni.“
„To bude dobrý.“ Konejším ji jako tehdy ve špitále.
„No já už asi půjdu.“ Obléká si Milda bundu a mizí raději ve dveřích.
„Díky za kafe a máš to tu hezký mami.“ Je slyšet ještě vzdalující se hlas na schodišti.
