Život a doba hejtmana Ratha

O kauze Davida Ratha už média informovala dost. Avšak ve chvíli, kdy do ní začínají vstupovat úvahy o jejím morálním rozměru, David Koller zpívá a lid se bouří, je možná na čase, podívat se na celou věc z určitého odstupu. Zkusme se proto přenést do roku 2212 a představme si, jak bude morálně hodnocena osoba dnes už bývalého hejtmana Ratha za dvě stě let.

Vzhledem k časovému odstupu se úkolu bude muset chopit profesionální historik. Nejprve se mu bude zdát všechno jasné. Hejtman byl chycen bezprostředně po činu, vydán sněmovnou, souzen a odsouzen. Být to za Francouzské revoluce, která dala lidstvu svobodu, nevyvázl by tak lacino… Z dobového tisku je snadné udělat si obrázek o jeho osobnosti. Byl arogantní, ješitný, žil se dvěma ženami. Historik stráví měsíc četbou základní, naštěstí nepočetné literatury (Czech studies už dávno vyšly z módy) a zdá se mu, že úkol bude snadný. Pak se však věci začnou komplikovat. Historik si především uvědomuje, s jak směšnou sumou byl hejtman přistižen. Jakýpak zámek Buštěhrad! Soudobé noviny otevřeně píší o daleko větších podnicích – Opencard, Promopro, tunel Blanka a mnoho dalších – za které nikdo sedět nešel. Problematická je i osobnostní charakteristika. Ano, hejtmanovy zjevně autentické výroky působí arogantně, a vlastně celé jeho chování. Do své funkce se však nedostal žádným pučem. Byl zcela svobodně, demokraticky zvolen. Jeho voliči přece museli o jeho vlastnostech něco tušit. Že by jim to tehdy, na začátku 21. století, nevadilo? Byly mravní principy před dvě stě lety úplně jiné? Tady se výzkum začíná zašmodrchávat.

Historik dobře ví, že demokracie měla nejen soudy a policii, ale také své hlídací psy. Ví, že média se dělila na veřejnoprávní a soukromá. Dík novým technologiím pro něj není problém rychle projet veškeré mediální výstupy z doby Rathova hejtmanování. Nezdá se, že by o tom, jaký byl hejtman desperát, někdo věděl před jeho zadržením – samozřejmě kromě jeho politických odpůrců, což ale nemělo velkou váhu. Potom to však věděli úplně všichni. Jak je to možné? Tady zjevně něco nesedí. Není to náhodou tak, že hejtman svou činnost vykonával za jakési asistence – nebo aspoň tolerance – veřejnoprávních médií? A co politická strana, která ho do všech funkcí vyslala? Ta také „o ničem nevěděla“? K čemu tedy byla?

Náš historik se ponoří do studia. Brzy zjistí řadu zajímavých podrobností. Hejtman Rath například v sídelním městě svého pašalíku velice podporoval uměleckou galerii. Staré vedení, které ji skoro celou vybudovalo, vyhodil, a místo něj přijal nové, mladší a progresivnější. Co na to „kulturní fronta“? Inu, napřed protestovala, dokonce podepisovala petici. Brzy si však všichni zvykli a velebili galerii v novém hávu. Proč? Snad kvůli penězům, které přes ni tekly? Nebo kvůli opojnému pocitu, že teď-nastala-pravá-doba-pro-umění, bez ohledu na to, jaké politické síly za tím stojí? Historikovi to něco připomíná. Když studoval dějiny totalit, jimiž proslulo dvacáté století, setkal se s mnoha podobnými případy. Tady se ale psal rok 2012. Že by se lidé až tak neměnili?

Do očí bije i to, že hejtman nejednal sám. Svou činnost páchal jako člen dobře organizované skupiny, která zahrnovala i ředitelku nemocnice a dokonce bývalého poslance – světe div se, ne z hejtmanovy strany. I ten přece musel být kdysi dávno někým zvolen. I ten musel dříve mít nějaké spolustraníky. Že by se nějak změnil až pod hejtmanovým přímým vlivem? Tomu se nechce věřit. Z toho všeho by se dalo usoudit, že to, čeho se hejtman dopouštěl, nebylo v jeho době ničím výjimečným, snad ani odsouzeníhodným. Odsouzeníhodným se to stávalo, jen když to prasklo.

Čas, vymezený pro výzkum, pomalu končí. Historik má nyní jasno, pokud jde o fakta, dobře postihl i celkové mentální naladění hejtmanovy doby, avšak morální hodnocení, vlastní cíl jeho práce, se mu vzdaluje. Za tu dobu se se svým hrdinou tak trochu sžil. Evidentně nebyl hloupý. Snad nebyl ani vysloveně zlý. Měl svůj malý sen, že jednou odejde z politiky a bude léčit chudý lid ve své vlastní nemocnici. Historik je naopak stále víc znechucen dobou, ve které hejtman musel žít.  Hejtmana lze snadno odsoudit. Co však s onou politickou stranou, ve které hejtman působil? Co s médii, která jen trpně přihlížela? Co se systémem, který to všechno umožnil?

Odpovědi jistě budou velmi záležet i na tom, jak bude vypadat společnost, ve které historik bude svůj výzkum provádět. Možná pro něj bude skoro nemožné pochopit epochu, kdy lidé chodili po světě jen tak, bez čipu v hlavě. Možná to ale i za dvě stě let bude pořád stejné. Jak hezky napsal Jan Hanč – vždycky se psal nějaký rok (pro zájemce viz Jan Hanč, Události, Praha 1991, s. 141-142).

 Historik nepochybuje, že hejtman byl vinen, nepochybuje ani o tom, že mravně nebyl zrovna na výši. Jen si není jistý, zda takový byl jen on sám.

Morálně hodnotit je prostě těžké.