Český komplex

Zpěněné vášně před druhým kolem prezidentské volby by neměly zastřít, že otázky, které dnes řešíme, kotví hluboko v naší kolektivní paměti a minulosti. Nejen roku 1948, už v roce 1918 došlo v naší zemi ke skutečné revoluci. Životní zkušenost několika generací byla naráz znevážena. Za hrdiny tehdy nebyli prohlášeni ti, kdo ve válce v dobré víře bojovali na straně Rakouska-Uherska, ale ti, kdo se na základě svého přesvědčení přidali k jeho nepřátelům. Předlitavská část někdejšího Rakouska-Uherska byla prohlášena za nedemokratickou, zatímco nový stát byl chápán jako naplnění údajných odvěkých tužeb nově vytvořeného „národa československého“.

Takové události se v osobním životě říká trauma. Češi své trauma nikdy nedokázali pojmenovat. Trauma nelze překonat tím, že o něm nemluvíme. Je třeba postavit se k němu čelem, což ale nikdo nechce. Mnohem snazší je problém obejít. Z neléčeného traumatu se časem vyvine komplex. Lidé svůj komplex často řeší skokem do neznáma. Češi proto vždy ochotně budou naslouchat zjednodušeným vyprávěním o tom, že národy vlastně neexistují, že národ je „jenom“ historický konstrukt. Jindy si nechávají namluvit, že jsou národem plebejců, jako kdyby třeba Švýcaři nějak trpěli tím, že v jejich dějinách šlechta nehrála žádnou roli.

Je zvláštní, jak se základní trauma českých dějin projevuje v letošních volbách. Předpokládám, že řada těch, kdo se chystají „volit Karla“, tím reaguje na neuvědomované prázdno, které v nás zůstalo po rozpadu někdejšího mocnářství. Jako kdyby zapření vlastní minulosti, ke kterému došlo po roce 1918, mělo být odčiněno volbou člověka, jenž tuto minulost má symbolicky představovat. Český komplex ale nelze vyřešit tím, že si do čela státu zvolíme člověka, jehož šlechtický titul naše vlastní zákony neuznávají.

Návrat k tradici totiž nesmí být návratem k její vnějškové slupce. Pokud něco bylo na starém Rakousku dobré, pak to rozhodně nebyly šlechtické tituly samy o sobě. Před první světovou válkou u nás byla oproti dnešku minimální korupce. Do té doby nevídaný rozvoj infrastruktury a komunikačních technologií vytvořil nový, opravdu globalizovaný svět. Mezinárodní ekonomika se rozvíjela na základě zlatého standardu a, nakolik to bylo možné, podle principů volného obchodu. Policie a soudy fungovaly nezávisle na přáních politických stran. Středoevropská společnost dokázala spojit obrovskou dynamiku se zachováním některých prvků tradičního hierarchického řádu. Staré hodnoty stále něco znamenaly. V této atmosféře vyrůstali Franz Kafka i Karel Čapek. V této atmosféře tvořili Emil Filla, Bohumil Kubišta či Oto Gutfreund. Pro tuto společnost skládal Leoš Janáček. Proto na tyto časy vzpomínáme s hrabalovskou nostalgií. Nostalgie však nesmí zastínit realitu.

„Karel Schwarzenberg“, jak je nám představován v těchto dnech, je mediální iluzí. Skutečný Karel Schwarzenberg je člověk, který vystřídal řadu politických stran, často naprosto odlišných. V šedesátých letech působil v rakouské lidové straně. Po roce 1990 byl členem ODA. Naposledy využil malé environmentalistické strany, aby se stal ministrem zahraničí. V této funkci se nijak neosvědčil. Při první příležitosti opustil stranu, které za svou pozici vděčil, a stal se tváří marketingového projektu současného ministra financí. Jak zejména tato poslední léta Schwarzenbergova veřejného působení souvisejí s tradičními hodnotami, to nikdo netuší.

Pokud se takto podíváme pravdě do očí, nemáme před sebou žádného konzervativního a křesťanského politika. Máme před sebou politického turistu, kterému jde hlavně o jeho podíl na moci. Na tom není nic strašného. Politika je ze své podstaty oportunistická. Karel Schwarzenberg není nějak zásadně lepší ani horší než jiní politici. Je stejný. Je ovšem zásadní chybou promítat si na něj naše iluze.

Pokud se chceme zbavit našeho národního komplexu, mohli bychom začít otevřeně mluvit o našich dějinách. Volba osobně nikterak integrálního politika, který je zjevně schopen spojit se prakticky s kýmkoli, jen aby se udržel v dosahu moci, nás nemůže posunout jinam než k dalšímu matení významů a hodnot.

(publikováno v Lidových novinách 18.1.2013)