Lidice a jejich Rozeznění

Projekt Rozeznění, připravený občanským sdružením Sonosféra pro údajné oživení památníku v Lidicích, vyvolal jisté mediální pozdvižení. Podobně jako pohádky Járy Cimrmana, které se, ač jistě kvalitní, setkaly s neskrývaným odporem, zejména u dětí, i tento projekt trpí jistou vadou – nelíbí se jednak obyvatelům Lidic včetně pamětníků tragédie, jednak historikům.

Projekt jsem neslyšel a nemůžu se k němu zodpovědně vyjadřovat. Zjistit lze nicméně jedno: jeho autoři se ve své webové prezentaci dopouštějí poměrně zásadních historických nepřesností. Tvrdit, že tradiční venkovské společenství Lidic se ještě v první polovině minulého století vyznačovalo „soběstačností“ je věru perlou: i průměrný divák stejnojmenného filmu si pamatuje, že část obyvatel Lidic pracovala na Kladně. Zemědělská produkce první poloviny 20. století pak zejména ve středních Čechách rozhodně byla zapojena do fungující tržní ekonomiky – o „soběstačnost“ usilovala někdy před staletími. Lze se samozřejmě ptát: pokud projekt připravili lidé, kteří moderním dějinám nerozumějí, jaký je jeho smysl?

Ještě horší je, když se tento ledabylý přístup promítne do způsobu, jakým autoři projektu vnímají celou tragédii. Je totiž naprosto zavádějící tvrdit, že i „Lidice se i v dnešním světě opakují“. Tento relativismus vůbec není na místě: samozřejmě i dnes jsou po celém světě tradiční společenství konfrontována s tlaky současné civilizace, a tyto tlaky často mohou mít násilnou formu. Na osudu Lidic však bylo jedinečné spojení naprostého barbarství s odosobněným cynismem okupační správy, zaštítěné maskou práva a využívající prostředků moderní techniky k fyzické likvidaci naprosto nevinných lidí. Pokud to někdo nechápe, možná by se měl věnovat jiným činnostem, než je vymýšlení uměleckých (nebo „uměleckých“?) projektů za řádově milióny korun.

Je zvláštní shodou okolností, že i v denním tisku se právě v roce 70. výročí vyhlazení Lidic dočteme názory, které zpochybňují to, co nám vždycky připadalo nezpochybnitelné – tedy skutečný význam lidické tragédie. Bohumil Doležal (LN 10.5.) popsal květen jako „měsíc nenávisti“ (rozuměj Čechů k Němcům) a jako příklad uvedl negativní postoj občanů Lidic k příspěvku Sudetoněmeckého krajanského sdružení na projekt Rozeznění. Kritizoval Daniela Kaisera (LN 7.5.), jenž naopak označil postoj daru se vzpírajících lidických za hrdý.  S Kaiserem nesouhlasil ani Adam Drda (HN a Revolver revue 14.5.). Ten lidickým mj. vytknul, že jim vadí především to, že „Rozeznění nerespektuje dosavadní zažité pojímání tragédie a že si žádá uměleckou svobodu“. Naposledy Vladimír Just (LN 12.6.2012) se nás snaží přesvědčit, že není rozdíl mezi vyhlazením Lidic a jím citovaným případem povraždění etnických Němců příslušníky čsl. ozbrojených sil.

Vladimír Just nepochopil nebo nechce pochopit zásadní rozdíl: masakru v Lidicích se nedopustila skupina vojáků, kteří náhodou projížděli kolem. Šlo o pseudoprávní akt státní moci. Žádný masakr Němců na českém území mě nemůže naplňovat ničím jiným, než odporem. Žádná tolerance takového masakru ze strany tehdejšího státu mě nemůže naplňovat hrdostí na tento stát. Není mi však známo, že by někdejší Československo zcela záměrně a vědomě zmocnilo složky své moci, aby pod jakousi pseudoprávní záminkou vyhladily celou jednu německou vesnici. Je to zásadní rozdíl a jeho zastírání svědčí přinejmenším o hlubokém nepochopení věci.

Pro dokreslení absurdity tohoto způsobu uvažování si představme situaci, kdy by nový, osvícený přístup k dějinám převládl nejprve u nás a pak i v dalších zemích. Občanské sdružení Sonosféra by mohlo připravit pěkný projekt třeba do katyňského lesa – vždyť i ten kdysi žil zcela poklidným a soběstačným životem, bzučely v něm včely, kukaly kukačky a cvrlikali vrabčáci. Do toho by se mohlo vmísit pár vět polských důstojníků, rozprávějících o počasí. Návštěvníci Osvětimi by se zase mohli zapojit do interaktivního projektu Na návštěvě u Židů.  Projekt by popisoval poklidný život židovské rodiny před vydáním norimberských zákonů. Židé by pili kávu, kouřili doutníky, hráli tenis či přemýšleli, kde si postaví novou vilu. Konec konců – proč pořád v Osvětimi připomínat holocaust? Takový projekt by jistě došel mezinárodního uznání a na jeho realizaci by rádi přispěli i pozůstalí po členech SS-divize Totenkopf. Tím dojde k definitivnímu „usmíření“. Na závěr by pak mohl vystoupit Vladimír Just s krátkým projevem o zvěrstvech, kterých se po zuby ozbrojení Pražané dopouštěli na bezbranných příslušnících jednotek SS v květnu 1945 (tzv. povstání).

Anebo bez ironie: autoři a zastánci projektu Rozeznění nepřímo, Vladimír Just vcelku otevřeně popírají smysl lidické tragédie. Postoj prvních snad lze omluvit, druhý postoj je neomluvitelný. Marně vzpomínám, kdy jsem se v životě setkal se srovnatelným cynismem.