Borderkolie je Nadpes. Napsa nemusíte řídit příkazy, požadavek můžete volně formulovat. Například při vycházce: „Abare, odveď, prosím, kocoura na chodník. Na ten levý.“ Nebo doma u rodičů: „Odnes mámě mobil, zase jí zvoní. A neprohrab jí celou kabelku.“ Obousměrně funguje komunikace nonverbální. Pozdvižené obočí: „Už zase je v předsíni celá kupa šišek.“ Upřený pohled na hromádku: „Ty jsou tam proto, abys mi je mohl házet. Tak už začni!“ Ze spirituálního hlediska je pes vtělením anděla nejméně třetího řádu. Kocour je démon. Stupně nejvyššího.
Borderka ve výskoku nemá problém několikrát změnit směr a pochytat všechny hozené koule.
Abar je vždy připraven jakkoliv pomoci. Se shrabáváním zahrady, s nošením čehokoliv kamkoliv, s hraním fotbalu. Stačí říct: „Přiveď Kocoura.“ A pes běhá po širokém okolí a vyštěkává ho. Kocour dělá, že neslyší. Neslyší, protože nechce. Kocour odporně odmlouvá. Třeba na: „Nepůjdeš se mnou do koupelny!“ odporně zaječí a skočí do sprchy, kterou jinak nesnáší. Pes dokonale vnímá, jakou kdo má náladu, a podle toho se chová. Pokud má špatnou náladu Kocour, zaručeně ji přenese na všechny okolo. Jenom ne na psa. Také ho marně svádí ke zlému: „Otevři tu ledničku! Dokaž, že to umíš!“ Abar se Kocourem vyprovokovat nedá. Má sebevědomí a nepotřebuje od Kocoura poplácávat ego. Ani ode mě ve fejetonech.
I nadzemské bytosti z opačných pólů občas kooperují. Třeba při psychickém posilování našich návštěv, které holdují profesionálně sportu. Jako rarášek začínám já: „Ty se svojí vysportovanou kondičkou nepředběhneš ani tohohle starýho tlustýho psa.“ (Pes se neurazí, dobře ví, že v zimní srsti vypadá zavalitěji a 7 let je u psů nejlepší věk.) Většina atleticky stavěných návštěv takové výzvě neodolá. Zvlášť když na pětistovce ke starému dubu dostanou náskok 200 metrů.
Závod začíná. Pes se automaticky staví do bloků, tvořených mými lýtky. Atlet na povel vyráží. Kocour, ač nevyzván, také. Lehce za běžcem zaostává, ale bere to přes všechny keře. Abarovi se zvedá adrenalin a cítím, jak se chvěje. Oči nespouští ze vzdalující se postavy. Výkřikem upozorňuji, že vypouštím stíhače. Borec zrychlí. Abar vyráží. Sníží své těžiště skoro k zemi a letí. Nikoliv přímo, ale velkým obloukem přes louku. Běžec finišuje. Dobíhá sprintem do cíle. Pod stromem na něj čeká pes. Sice také oddechuje, ale nevypadá na infarkt. Na rozdíl od borce. Na stromě sedí Kocour a pokřikuje, aby si ho závodník také všiml. Nebyl sice v cíli dřív, ale vyčerpaný sportsmen uvěří i tomu.
Sportovec pak několik následujících týdnů usilovně denně běhá, plave, jezdí na kole a nechodí k nám na návštěvy. Pak přichází, fyzicky připraven. Chce závod zopakovat. Jen neběží zpočátku uvolněně, žene se naplno celou trasu. Abar opět bez přílišného vypětí vítězí. Podle nátury pak atlet buď zanechá sportování a dá se na pití, nebo zemře při srdečním selhání během dalšího tréningu.
Výjimečně inteligentní jedinec si něco přečte o borderkách a přestane s nimi závodit. Což je psovi líto, protože s výjimkou závodu s kancem si pořádně nezaběhá. Kocourovi je to líto dvojnásob. S vlastním psem závodí nerad. Vždy prohrává, i když švindluje a trasu naplánuje přes křoviska, která musí pes obíhat. Zato ponížený sportsmen, to je balzám na kocouří Ego.
Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.
