Brzy to bude přesně rok od doby, co jsem část vánočních svátku a Nový rok prožil v hlavním městě Litvy, ve Vilniusu. Protože neznám příliš takových, co by tohle fascinující místo vůbec navštívili, připravil jsem pro vás vánoční tip, kam se vypravit.
Vánoční oslík uvnitř gotického kostela sv. Anny
Je mnoho míst, kam se Češi vydávají během vánočního volna. Nejčastěji asi na hory, do Alp a do Krkonoš. Oblíbené jsou i dovolené daleko na jihu v teple; kdo si to může dovolit, rád jede do Egypta nebo dokonce do Karibiku. Ale koho napadne zavítat do Pobaltí a navíc do Litvy, kterou si většina lidí plete se sousedním Lotyšskem a někdy dokonce s Estonskem?
Napadlo to mě a nelitoval jsem ani na chvilku. Prožil jsem úžasné dny na místech, která mi byla do té doby zcela neznámá, a musím vám doporučit totéž. Už proto, že letenka do Vilniusu je z Prahy velmi levná (dokonce i v termínu silvestrovského „supervíkendu“) a náklady na ubytování a stravu stejně tak. Dobře, moc si zřejmě nezalyžujete. Ale to přece můžete nechat zase na příště.
Proč tedy Litva a proč Vilnius?
Tak trochu "petrohradské" náměstí uprostřed zimního odpoledne
Náboženský mišmaš
Fascinující na tomto městě pro mě byl od prvního pohledu střet přinejmenším dvou duchovních a potažmo estetických světů – světa katolického a pravoslavného. Vilnius – nebo Vilno, jak se někdy používá podle polské varianty názvu – dokáže ohromit neskutečným počtem kostelů. Podle některých dokonce největším množstvím kostelů v kterémkoli z evropských měst. Stačí se rozhlédnout po panoramatu a kopule se střídá s věžičkou a věží, někdy je téměř těžké určit, který kostel patří kterému náboženství.
Jelikož Vilnius se rozkládá na několika pahorcích, z jednoho do nebe ční štíhlé bílé věže starého františkánského kláštera, hned z protějšího zas cibulovité tvary kláštera pravoslavného. Oba jsou trochu omšelé a oba mají své kouzlo. Jinde, ve středu města, stojí pestrobarevná kaple jako kouzlem přenesená z Petrohradu, před kterou tvoří místní malíři, o pár set metrů dál je mohutná bazilika opatřená obrovskou zlatou korunou.
Klášter na jednom z městských pahorků
Lokální umělci před pravoslavnou kapličkou
"Korunovaná" bazilika sv. Kazimíra
Pak je tu katedrála, moderní, jiná a celkově zvláštní, jejíž štíhlá a vysoká zvonice v noci září do všech stran jako maják. No a kdybyste neměli dost různých kultur a jejich estetiky, můžete zajet vlakem do nedalekého Kaunasu – navštívit starou tatarskou mešitku, která připomene Dálný východ.
Zvonice katedrály v noci svítí jako maják
Stará Litva
Něco po sobě zanechala i stará Litva, ne snad ta úplně pohanská – Litva přijala křest jako poslední v celé Evropě a velmi výhodně– ale ta dřívější, předbarokní. Snad z žádného koutu města nemůžete přehlédnout slavnou Gediminasovu věž; středověkou pevnost zbudovanou na pahorku uprostřed Vilniusu ve 14. století zakladatelem rodu, kterému se později začalo říkat Jagellonci. Nahoru vede hned několik cest a brzy zjistíte, že spíš než cizinci sem chodí Litevci, aby si v klidu popovídali u dokonalého výhledu. Nahoře ostatně máte pocit, že jste spíš v lese a daleko od civilizace. Je tu ticho – a vůbec v celém Vilniusu není hluk, vždyť turisté ho pořád úplně neobjevili.
Ze staré Litvy zůstal také středověký chrám svaté Anny. Barva cihel ve stylu plamínkové gotiky skvěle ladí s krvavě rudým podkladem pro litevský státní znak, svatého Jiří se zdviženým mečem. Uvnitř čeká překvapení; živý oslík přímo v kostele a také živá hudba. Oslíka prý mají každý rok, takže o něj nepřijdete, pokud byste se vypravili letos.
Gotický kostel sv. Anny
A je toho samozřejmě mnohem víc; třeba brána zbývající ze starých městských hradeb, ve které se skrývá svatostánek s údajně zázračnou ikonou Panny Marie nebo stará židovská čtvrť. Stačí jít pár kroků a čeká na vás jiný kus historie – staré části Vilniusu jsou rozlehlé a uličky úzké a spletité.
Zázračná ikona se skrývá uvnitř Brány úsvitu zbývající z městských hradeb
Kontrasty
Už v případě náboženství jsem naznačil, že Vilnius je městem kontrastů. Platí to ve všem. Historické budovy jsou krásné a různorodé, ale často lehce ošuntělé a opadané; v horším případě padající. A jsou části města, ve kterých se vás přímo dotkne duch časů ne zas tak starých, kdy byla Litva okupována Sověty, kteří do ní mimo jiné exportovali svou šedivou, depresivní architekturu. U nás není zdaleka tak neutěšená jako tam, kde se pomalu mění v hororovou scenérii. Ale i to má svoje kouzlo, protože ve Vilniusu člověk nikdy nezapomíná na žádnou část historie.
Kontrastní, i když méně depresivně, mohou být také lidé. Většina už se samozřejmě obléká jako my ostatní, ale není zas takové štěstí narazit na starší babičku v rudé sukni a barevném šátku, která nabízí květiny. A v přímém kontrastu s našimi nablýskanými, falešnými trhy jsou trhy opravdové. Na mnoha místech po městě, kde obchodníci se zmrzlýma rukama prodávají drobné předměty pro radost nebo naopak věci denní potřeby. Žádné cetky z vánoční velkovýrobny podle amerického vzoru.
V neposlední řadě můžete navázat řadu kontaktů a najít nové přátele na celý život, tak jako se to stalo mně. A nemusí to být ani s Litevci; Vilnius byl vždycky městem mnoha národů a bydlí tu četné komunity Poláků, Rusů, Ukrajinců i Bělorusů.
Takže nechte lyžování být – a vyrazte do Vilniusu, třeba i s rodinou. Tady se totiž svátky dají prožít trochu jinak. Rodinně, komorněji. A ne tak hekticky.
Jedním z kontrastů může být i chudičká čtvrť na břehu řeky ve Vilniusu, která jako by vypadla z kreseb o století dříve
Podpořte prosím mě a moji tvorbu na oficiální facebookové stránce. Moc mi to pomůže – a navíc budete pravidelně moci číst zajímavosti z historie i dostávat detaily ze „zákulisí“ k historickým románům, které jsem napsal nebo píšu. A nezapomeňte navštívit také autorské stránky. Díky a šťastné svátky!
