Středověké perličky: Konec pohanské Litvy

O Litvě toho většina z nás moc neví. Třeba to, že přestože je země dnes silně katolická, byla posledním státem v Evropě, který přijal křesťanství. Tohle je příběh, jak Litva přijala křesťanství.

Jogailův náhrobek v Krakově.

Litevci byli jen jedním z četných baltských kmenů, které hlouběji ve vnitrozemí bojovaly proti sílícímu tlaku ze západu pod vedením rytířů ze Svaté říše římské. Nejméně od konce 12. století to bylo i prostřednictvím křižácké rétoriky, kterou používala říšská šlechta, a kterou brzy adoptovalo i papežství; také území Litevců se spolu s teritoriem dalších pohanských národů ugrofinského nebo baltského původu na sever a východ Polska stalo novou „Svatou zemí“, jež měla být dobyta a kolonizována.

Zatímco v případě Pruska a Livonska (historické pojmenování dnešního Lotyšska a Estonska) se to křižákům v čele s německými rytíři podařilo, Litva vytvořila velice efektivně fungující státní útvar odolávající i permanentnímu a každoročnímu tlaku při příjezdu nových křižáků. Byl to Mindaugas, první velkokníže (a později dokonce král), který sjednotil litevské kmeny a stal se faktickým zakladatelem státu. Mindaugas také předurčil velice samostatnou politiku Litvy vůči mocnějším západním státům; přijal sice křesťanství a uzavřel dohodu s výbojným řádovým státem v Livonsku, ale nenechal se jím pohltit a raději si rozzlobil papeže i další evropské velmoci.

Po 120 dalších let vyznávali litevští vládci vlastní náboženství. Přesto byli ke křesťanství mimořádně tolerantní; u knížecího dvora se často objevovali františkánští misionáři (mj. z Českého království) a mnozí poddaní velkoknížat byli pravoslavní. Území Litvy totiž v pozdním středověku zahrnovalo i celé dnešní Bělorusko a značnou část Ukrajiny. Litevci na druhou stranu ovšem ochraňovali pohanské příslušníky jiných baltských kmenů před tlakem německých rytířů, kteří se snažili christianizaci vynutit brutálními způsoby.

Knížata po Mindaugasovi vybudovala efektivní systém vlády i mnohé hrady a opevnění podél svých hranic. Litevští jezdci byli vyhlášení lehcí bojovníci a velkoknížectví se také začalo dostávat do přátelských vztahů s křesťanským sousedem, Polskem, které se podobně bálo vzrůstajících ambicí řádového státu německých rytířů. Mnozí litevští šlechtici se stávali skrze sňatky křesťany, i když většinou křesťany pravoslavnými. A většina vládců obratně využívala příslib konverze, kdykoli to byla potřeba.

Teprve velkokníže Jogaila, nám dobře známý jako zakladatel dynastie Jagellonců, se rozhodl obrátit kurz a křesťanství skutečně přijmout. Ovšem za mimořádně dobrých podmínek; Polsko totiž v této době nemělo panovníka a jediným potomkem mrtvého vládce byla mladičká princezna Hedvika. Polská šlechta se navíc musela potýkat se stále silnějším řádovým státem, jenž dalším rozšiřováním svého území začal ohrožovat i území křesťanského Polska. Jogaila dostal nabídku, která se neodmítá – přijmout křesťanství a stát se králem nově vzniklého soustátí Polska a Litvy, rázem jedné z největších říší v celé Evropě. A navíc vzít zbraň z rukou řádovému státu, který díky litevskému vyznání stále verboval ve zbytku Evropy rytíře na kruciátu proti „pohanům“.

Roku 1386 přijal Jogaila v Krakově křesťanství a byl korunován jako král Vladislav II. Polský. Vládcem Litvy se stal jeho bratranec Vitold a společně dokázali porazit Řád německých rytířů v bitvě u Grünwaldu a zastavit jeho invazivní politiku. Oba Litevci, Jogaila i Vitold, se navíc natrvalo zapsali do českých dějin, když první z nich mnohokrát využil Husity ke svým účelům a druhý jmenovaný byl dokonce husitským kandidátem na českého panovníka.

Pohanská Litva se stala křesťanskou, ale mírovou cestou a velmi výhodně; nezačala navíc diskriminovat pravoslavné a do místního katolictví se dostalo mnoho tradic z pohanské minulosti. Sebevědomý stát si nikdy nenechal diktovat pravidla od silnějších. Ani od Ruska, nejprve carského a později sovětského, které sice Litvu opakovaně okupovalo, ale nedokázalo pokořit. V roce 1990 se Litevci postavili sovětským tankům a prosadili si bez armády nebo cizí pomoci nezávislost proti státu, který má čtyřicetkrát více obyvatel.

V další tvorbě a třeba i té knižní mi velice pomůže vaše podpora na oficiální facebookové stránce, kde také najdete mnohem víc zajímavostí z historie. Podívejte se také na autorské stránky a přečtěte si třeba ukázku z historického románu Ordál nebo stáhněte zadarmo v elektronické formě můj první román Despota. Díky!