Spisovatel na lovu

Jelikož jsem obvykle vážný a suše historický, rozhodl jsem se poodhalit i jinou stránku své píšící osobnosti. Přiměl mě k tomu jeden zaznamenáníhodný pokus o seznámení.

Už nějakou dobu se potýkám s tím, že jsem anglickým slovem „single“. Nebudu radši počítat, jak je to dlouho od chvíle, co jsem se já a moje poslední přítelkyně rozešli. Proběhlo to ostatně korektním způsobem; slzel jsem až v soukromí pod peřinou a z mého vlastnictví neutrpělo nic kromě tváře, kam dopadl Julius Caesar – nejtěžší věc, kterou měla partnerka po ruce. Nechápu sice, jak se mohla trefit – když jsme spolu zkoušeli hrát Call of Duty, každá střela šla do vzduchu – ale ponechme hispánskou horkokrevnost stranou.

Vždycky jsem si myslel, že být spisovatel musí být sexy. Jistě, 90% žen nečte nebo čte Stmívání (to není nic genderového, u 90% mužů platí to samé; Stmívání akorát nahrazuje regulérní porno). Jenže pořád... je to spisovatel. Jako Hank Moody! Možná píšu o středověku místo o sexu, ale to zas může znít celkem tajemně, když se hned neprozradí nudná pravda.

Vyzbrojen tímto přesvědčením jsem se rozhodl vyrazit do ulic. Nebo přesněji do knihkupectví. Kde jinde bych měl najít lepší obecenstvo? A tak přicházím na místo, kde kralují knihy, a rozhlížím se po divočině. Nejdřív samozřejmě zkontroluji regál, kde jsou umístěné moje knihy. Co když nějaká půvabná, elegantní...

Ne, ovšem že ne; to je pouze pracovnice s velkou jmenovkou a ještě většími zuby oprašuje, protože se jich nikdo od vydání nedotkl. Dobře, nevadí, jsou tu i jiné regály. Prohlížím si je podle potenciálu dobrého vkusu: historie – nikdo, světová literatura – nikdo (Dostojevský vám ksakru není dost sexy!?), jazyky – dvojice podezřelých mladíků, kteří mají hodně rádi slovo „bullshit“ (vyslovují „balčit“). Zato u zvláštního regálu pro Padesát odstínů šedi je plno.

Dobře, říkám si, klesám hluboko. Ale i autor musí trpět pro lásku. Na první pohled mě zaujme vysoká, štíhlá dívka s vlasy až po pás. Zezadu vypadá dobře oblečená, s pěknou postavou a zatraceně pěkně tvarovaným... No, to není třeba rozebírat. V hlavě se mi rodí věta, které nelze odolat.

„Nečtete náhodou něco ode mě?“ říkám a spoléhám na to, že dotyčná nebude vytahovat, že Padesát odstínů šedi napsala hodně frustrovaná padesátka. „Jsem totiž spisovatel.“

Dívka se začíná otáčet, zlaté vlasy zavlají... A rázem spolu s mou „zaručenou frází“ zestárne o dobrých padesát let. Můžu odpřisáhnout, že moje dvě dekády zesnulá prababička by mohla být její dcera.
Přiznávám se: Odešel jsem – vlastně spíš utekl – s nepořízenou. Hádám, že hlášku o spisovatelích dám na nějakou dobu k ledu. Možná má strašlivou magickou moc. Nebo se možná jen babičky v knihkupectvích začaly zatraceně přitažlivě oblékat.

V každém případě, příště to zkusím zase radši s architektem.

V případě, že vás mimo mých osobních neúspěchů zajímá středověk nebo mé literární počiny, staňte se fanoušky na oficiální facebookové stránce a navštivte autorský web.