Sledovat večerní zprávy, případně jiné publicistické pořady v TV, je jen pro extrémní povahy. Na všech programech stejný vývar bezvýznamností, někdy i slovosled. Moderátoři meldují podle připravených not, ať už host říká, co chce. Kotlinka české špíny jako střed světa, okolo lvi, kteří nás nemusí zajímat. Leda když nás chtějí sežrat. Nebo jako zvířátko nakonec. První u nás doma odmítl sledovat zprávy pes. Mezi sedmou a osmou večerní chodí raději ven. Postupně si večeři odmítl kazit i zbytek rodiny. U televize jsem zbyl jen já. A Kocour.
Pes před televizí dává přednost práci. Třeba hlídání jabloně, zda z ní nespadne list, aby ho mohl uklidit.
Kocourovi to politické skřetiště zvyšuje sebevědomí. Jak postupně odpadávají poslední slušnější a slabé moc deformuje v padouchy. Vždy mě upozorňuje, že on – ač Kocour – nikdy není tak hloupý, arogantní, chamtivý a sebestředný. Či mimochodný. Jako ta lidská elita a její zpravodajové. Já sám zprávy sleduji, abych účinně korigoval svůj vrozený životní optimismus a přestal se ostentativně radovat ze života. Neboť jako mladý a zdravý k tomu mám nebezpečné sklony.
Zprávy skončily. Rodina se opět koncentruje. Zatímco mě a Kocoura televize vtáhla do středu dění, ostatní členové rodiny svůj čas promarnili. Máti vyžehlila košile, otec vyřídil maily, sestra načmárala několik skic, bratřík zbytečně běžel kilometr ve vedru se psem. Ten přitom stihl nasbírat šišky na podpal. Všichni mají dobrou náladu a nezajímá je, kdo na koho plivnul.
Do reality je vrátí rychle Kocour. Tiše se proplíží pod stolem a hryzne. Je jedno koho. Pak se jde přežrat ze psí misky. Rozený politik.
-----------
Negativní mediální obraz Kocoura, který zde vytvářím, se pokouším částečně vylepšit v dalším (již pátém) pokračování lehce děsivé pohádky Kocour, pes a sirotek. Pokud ani ta vaše zlobivé děti před spaním nezklidní, pusťte jim zprávy.
